Denní Tma

1.

„Země se třese…“ špitl Oliver s pohledem upřeným na třesoucí se kámen.
Má to frekvenci, prolétlo Rose hlavou. „Něco nebo někdo se blíží k hradbám“, prohlásila nahlas, chytla malého Olivera za ruku a kráčela s ním, co nejdál, jak to šlo.
Vidle zahoď, milá Rose, válka je hned za dveřmi…

„Rose zastav!“

Den, kdy se světlo bojí tmy…
______________________________________
„Ach, pojď sem!“ skákala na štaflích selka. Jedno jablko, které se jí tak líbilo, bylo příliš vysoko. Zavrčela, když ani po desáté nechytla jablko.
„Tak fajn,“ řekla rázně a slezla ze štaflích „chceš válku, tak jí budeš mít!“ a zamířila do svého malého, ale útulného domečku. Byl to klasický dům, dřevěný s kulatými okny. Ale jedná místnost byla úplně jiná. Ve druhé patře, byla místnost, bez oken, jediné osvětlení, které tam bylo, byla lucerna zaháklá o okraj obrovitánské skříně.
Do této místnosti naše selka mířila. Otevřela dveře a lucerna se sama rozsvítila. Místnost teď byla aspoň trochu osvětlená, ale mnoho tajemství selky vyšlo na povrch. Na pravé zdi byla přišpendlená vlajka bývalé monarchie a hned vedle ní byla další, ale ta byla ve velmi špatném stavu. Špinavá, potrhaná a od krve. Válečná vlajka první divize, červená, olemovaná bílým zlatem a uprostřed stál bílý drak.
Selka přišla ke skříni. Skříň neměla žádnou kliku, jen klíčovou škvírku. S povzdechem si sundala svůj přívěšek s maličkým klíčem a dala ho do škvírky, otočila jim a cvak.
Selka odstoupila a skříň se prudce otevřela. Dvířka se rozvětvila a selka si připomněla svojí minulost. Uprostřed skříně na figuríně stála bílá uniforma se stříbrnými knoflíky, límcem olemovaným stříbrnou nití a červenou šálou, která byla nejvýraznější na celé uniformě.
Pod figurínou byla skleněná krabička, kde se nacházel černý šátek s červeným křížem. Ale tohle selka nehledala, její pohled padl na levá dvířka. Stály tam všemožné střelné zbraně. Některé měly dlouhé hlavně, jiná byly na velké ráže, všemožné pušky, bambitky, samootáčné kulomety a na té druhé straně se nacházeli meče, dýky a vrhací nože. „Rose… bereš malorážku, aby z toho jablka něco zbylo.“ Řekla sama sobě a čapla pušku, otočila se na patě a zavřela skříň jedním letmým kopnutím.

Rose seběhla schody, otevřela dveře a nabila pušku. „Dostanu tě dolů, to mi věř.“ Usmála se a pušku namířila na jablko. V tu chvíli se selce svět zastavil, všechno bylo pomalé, prakticky bylo všechno bez pohybu.
Rose zamrkala, nadechla se a s výdechem stiskla spoušť.
Vítězný úsměv na tváři jí nechyběl, hrdě si šla pro své jablko. „I rebel jednou padne" a zakousla se do jablka.

Po cestě zpátky do svého domečku nesla Rose košík plný jablek. Pro sousedy to musel být zajímaví pohled na selku s košíkem jablek a puškou v ruce.

Ba ne, málokdo věděl, že Rose je bývali kapitán první divize. Rosina minulost byla temná jako samotná tma. Z bídného sirotčince do krvavé války, a pak tajný život selky. To byl důvod, proč je uniforma zamčená ve skříni.

Selka položila košík na stůl a měla v plánu uklidit pušku, když tu zahlédla zmuchlaný papír na stole. Papír srovnala a pohled jí padl na jedno slovo „Hledaný“. Rose hned nabila pušku. Zloděj, lupič, či vrah to jí teď bylo úplně jedno. Rose s puškou byla jasná rovnice odvahy.
„Tak dělej, nemám na tebe celý den" prohlásila a porozhlédla se po místnosti.

„Nečekal js…"

Cvak a prásk.

Ozval se výstřel a kulka zasáhla rameno onoho tajemného. Vypadal jak pirát. Tedy jediné, co z něho dělalo piráta byla černá páska přes oko. Rose musela uznat, že to byl zajímavý člověk. Zahalený od hlavy až k patě, s kovovým korzetem okolo pásu, výstupy na kolenech. Páska přes levé oko, selce to teprve teď došlo.