Meant to be together (Letopisy Narnie / Edmund / CZ)

26. kapitola

Na veslici, cestou na konec světa, mezi všemi těmi lekníny, vyslechli Eustácův příběh. Edmund měl pravdu, doopravdy jim pomohl. Když ho Aslan změnil zpět v chlapce, donesl poslední meč k těm ostatním a jen díky tomu mohl Edmund zabít mořského hada. Chimney byla na Eustáce pyšná. Během pár dní se z něj stal někdo jiný – milý a příjemný kluk, dokonce se dokázal tvářit i skromně.

Vystoupila z dřevěné loďky na břeh. Něco jí říkalo, že je zde Lucka, Ed a Eustác opustí. Silný pocit, který sílil, čím dále byli od Jitřního poutníka.

Byl tu jen úzký pruh pláže a hned na druhé straně se zvedala vysoká vlna, která očividně neměla nic propustit. Byla to zvláštní podívaná. Za vlnou občas vykoukly vrcholky hor. Tak tohle je ta zvláštní a vysněná Aslanova země. Skryta za obří vlnou s horami tak vysokými, že by z jejich vrcholků lidé padali dolů dlouhé hodiny. Aslanova země, Ráj.

Došli přibližně do půlky pláže, když se v dálce zjevil Aslan. Jako vždy, znenadání. Před chvíli nebyl na pláži nikdo jiný než oni. Došel těch pár kroků, které je dělily.

„Aslane!" ozval se Eustác a všichni se otočili směrem, kam se díval. Měl pravdu. Stál tam, v celé své dokonalosti a majestátnosti, se zlatou hřívou povlávající ve vánku.

„Vítejte," oslovil je tím hlubokým, příjemným hlasem.

Chim si nemohla pomoct, ale když se podívala Aslanovi do krásných, velkých a smutných očí a on jí pohled oplatil, věděla, že tohle je konec tohoto dobrodružství. Konec příběhu, u kterého nikdy nechtěla dojít na konec. Otočila se na Kaspiana s prosebným pohledem. Tohle nemůže být konec. Lucka, Edmund, Eustác. Oni nemohou odejít. Ne navždy. Ale ona věděla, že minimálně Lucka s Edmundem už se do Narnie nepodívají. Byli tu už třikrát. Kaspian k ní došel a dal jí ruku kolem pasu. Nepomohlo to, v podstatě už se jí chtělo brečet, ale aspoň se necítila tak opuštěná. Věnovala Kaspianovi smutný, děkovný úsměv a pak dál sledovala Aslana.

„Dopluli jste daleko a zde vaše cesta končí," zaslechla konec toho, co Aslan říkal. Nemůže. Nesmí! zadoufala Chim v duchu. Ale tohle doopravdy byl konec jejich společné cesty. Došli na křižovatku a každý se musel vydat jiným směrem. Svět je nespravedlivý. Alespoň tak jí to připadalo.

Ostatní dál rozmlouvali, ale Chim se nedokázala moc soustředit. Dívala se směrem za vlnu, smutně koukala na vrcholky hor a nedokázala se podívat na její přátele. Ani na Rípčípa se nedokázala kouknout, a i když u sebe cítila Kaspianovo přítomnost, ani na něj raději nekoukala. Možná, že byla ukuta z oceli, ale loučit se s Pevensiovými podruhé a vědět, že už je nikdy neuvidí, to nedokázala. Zvlášť ne u Edmunda.

„...že z cesty tam už není návratu." Sevřelo se jí hrdlo. Možná to byl všemi omílaný ráj, ale proč se z něj nemůže pryč? Ještě víc se jí sevřel krk, když jí došlo, že Kaspian už jí nedrží, ale míří směrem tam. K Ráji. Tam, odkud není návratu. Nedokázala nic říct, jen s bázní na Kaspiana zírat. Nezbláznil se? To nesmí! Nemůže ji také opustit. Nemůže ji tu nechat! Nehledě na to, kolik toho prožila a na to, kolik toho vydrží, tohle by jí zničilo. Nedokázala by zůstat samotná, pouze s Trumpkinem a Jezevcem. Ona Kaspiana potřebovala.

Vešel do vody a Chim měla co dělat, aby se nerozběhla a nezastavila ho. Ale byla to jeho volba. A když si uvědomila, jak smutně zvedá ruku k zakázanému ráji... došlo jí, že to by on neudělal. Neopustil by svůj lid, svou zemi, ji. Neudělal by to. Bylo by to nezodpovědné. Nebyl by pak tím králem, jakým chtěl být.

Když stáhl ruku zpět a od vlny se odvrátil, měla co dělat, aby se jí nepodlomila kolena. Neodešel. Nezůstane sama. Ulevilo se jí. Chtěla říct něco, cokoliv, ale nemohla. Věděla, že roztřesený hlas by jí prozradil. Prozradil by, jak moc blízko je k tomu, aby se rozbrečela.