Krvavý Erb

2.

„Přidej se k nám Ongore, neucítíš už žádnou bolest" mluvil na mě jemný hlas skrze mihotající se temnou mlhu. „Přidej se k nám a dostaneš moc" neznámá postava se začala vynořovat z mlhy, s kápí na hlavě. „Bolest je součástí života" pípl jsem poněkud více přiškrceně. „Součástí života je i smrt Ongore" zahlédl jsem pod pravým rukávem stříbrný lesk. „Kde to jsem?" zeptal jsem se a doufal v užitečnou odpověď. Postava chvíli mlčela a nehnutě stála před fialovou mlhou, která dělala zvláštní auru. Postava na sobě měla jednoduchý hábit, zaujali mě spíše ozdobné doplňky. Pásek ve tvaru kostí a lebky, náhrdelník do tvaru koule s křížem v červené barvě a náramky na obou rukách. „Jsi zatracený" odpověděla postava klidně. „Na to jsem se neptal, kdo jsi?" zvýšil jsem hlas. Postava se dala do pohybu, zastavila se dobrý 3 metry ode mě. Rozzářili se jí oči v zelené barvě a upřeně hleděli na každý můj pohyb. Zvedla pravou ruku a pomalu se přibližovala. Srdce mi buší jako o závod. Co se teď stane? Kde to jsem? Jsem mrtvý a tohle je peklo? „Ne nejsi v pekle" ozvalo se u mého ucha a přejel mi mráz po zádech. Jak se To tak rychle ke mně dostalo? „Je čas jít" slyším řinčet ocel a bodavou bolest v hrudi. Vyjeveně civím na kus dýky, která trčí z mé hrudě a tancuje na ní nějaké temné chapadlo. „Nikomu nevěř"

Probudím se celý zpocený, už zase, a to je ještě pořád tma. Tyhle sny se mi zdají poslední dobou dost často, ale dneska večer to bylo nejintenzivnější. Pořád na sobě cítím ten upřený pohled zelených očí. Seskočím z pelechu a začnu toho litovat, protože se ozvou včerejší modřiny. Pomalu se přesunu ke dveřím a podívám se na spící rodiče. Jako vždy táta spí u stolu s láhví alkoholu v ruce, na kterou si ještě k tomu slintá. Maminka aspoň leží v pelechu, ale nevypadá, že by měla dobrý spaní. Povzdechnu si a vyjdu ven před dům. Zamrznu, když vidím ten výhled před očima. Proč nikdo nic nedělá?