Došli jsme do čínský restaurace. Musela jsem se znovu usmát. Pořád si pamatoval, co mám ráda k jídlu. Šli jsme rovnou k baru a Alex objednal moje nejoblíbenější nudle.
Sedli jsme si ke stolu a on pokračoval ve výslechu.
„Tak co může za tvou stylovou změnu?" Hmm, tak stylovou změnu, jo? „Upřímně, ani nevim. Asi je to trochu kvůli Cindy-" „A taky kvůli klukům," dořekl za mě a upřel na mě pohled pod kterym mi přišlo, že o mě doopravdy ví i to, co jsem nikomu neřekla. „Ale, neříkej, že tě kluci nezajímaj," řekl neúspěšně zadržující smích. V tu chvíli jsem musela bejt červená jako rajče. Když viděl můj určitě vystrašený výraz, začal se smát ještě víc. Trochu jsem se naštvala.
V tu chvíli nám přinesli jídlo, takže jsem se na Alexe už nemusela soustředit a obrátila jsem se ke svým nudlím. „Hej, já to tak nemyslel," řekl, už zněl zase vážně. „Odpustíš mi to, prosím?" Pomalu jsem k němu obrátila oči. Opravdu se tvářil vážně. Ach jo. Má nejspíš skrytej talent vypadat pořád tak dobře, že bych mu odpustila úplně cokoliv. „Musíš se ptát, když stejně znáš, co ti odpovím?" „Super, takže se můžu ptát dál," odpověděl už zase s úsměvem. Ježíš, měl by bejt míň hezkej. Takhle to není fér, když naproti mě sedí Playboy. „Ale teď je ráda na mě," připomněla jsem mu.
__________
Domu jsem se vrátila kolem 3. hodiny. Jak jsem viděla mámu, tak jí to vůbec nevadilo. Šla jsem rovnou do pokoje. Pořád jsem musela myslet na to objetí na rozloučenou. Když jsme se vítali, tak jsem asi byla trochu vynervená, co mu budu všechno muset říct. Když jsme se loučili, bylo to všechno jako dřív. Bylo to jako když jsme před sebou nemívali žádný tajemství. A možná to tak bylo.
Ne, to není pravda. Pořád před nim tajim, že ho mám ráda. Ale já mu to nemůžu říct. To by to přátelství zkazilo, a když jsem ho dneska ucelila, tak ho nemůžu zase rozpustit.
Zbytek času, až do těch 3, jsme si povídali o všem možnym. Nemohla jsem nesouhlasit s tim, že jsem se s nim cítila vážně dobře. Ale byl tu jeden problém. Vážně jsem se hodně snažila, abych zapadla mezi školní „zlatou partu", jak jsem to nazvala, a toho jsem docílila hlavně tím, že jsem veřejné zaútočila na Alexe. A teď se objevím ve škole s nim velké sebe a budu dělat, jako kdyby se nic nestalo? To mi pořád vrtalo hlavou. No, poslední tejden školy. Snad se svět nezblázní...
Intuice mi říkala, že svět nebude to, co se zblázní. A něco jinýho mi říkalo, že znám někoho, kdo se zblázní na 100 procent. Vittorie.
