Can I join?

Do ticha

Probudím se do zvuku budíku a už teď můžu říct, jak bude všechno stejný jako předtím. Půjdu do školy, kde budu sedět o samotě v lavici, po škole přijdu domů a budu se chovat, jako bych tam ani nebyla a takhle pořád dokola. Nesnáším tuhle denní rutinu, jenže jsem až příliš slabá na to něco změnit.

Posadím se v posteli a natáhnu pro mobil, abych vypnula zvonění. Unaveně se doploužím do koupelny, kde se umyji, vyčistím zuby a učešu vlasy, které pak nechám rozpuštěné. Hodím na sebe černý upnuté džíny, modrý tílko a na to šedou mikinu s kapucí. Do batohu jsem hodila sešity na dnešek a naplnila si flašku vodou. Je po půl 7, takže vejdu do předsíně a obuji si tenisky.

Doma nikdo není, protože otec chodí do práce brzo ráno a vrací se většinou kolem 4, takže když přijde domu, tak se nějak vytratím ven. Už jsem se naučila nezůstávat doma více než 2 hodiny s otcem, když je vzhůru, protože pak to většinou odnesu já, jak fyzicky, tak psychicky. Za to, že nejsem v jeho přítomnosti mi pak nechává v kuchyni peníze, za který si kupuji jídlo a někdy i věci do školy nebo oblečení, když se s ním nechci hádat. Naštěstí mi nedává tak málo, abych si mohla stěžovat, ale občas mi je nedá, nebo prostě zapomene a to už je pro mě pak horší, takže se snažím šetřit. Vyjdu z domu a pustím si do sluchátek písničky, přes hlavu si dám kapuci a vyrážím na autobus.

Ve škole si pípnu kartu a jdu ke skříňkám, kde si vezmu učebnice a vyměním boty. Je pár minut před zvoněním, takže když vejdu do třídy už je z poloviny plná. Sednu do poslední lavice u okna a vyndám si literaturu. Po zazvonění na hodinu si sundám sluchátka a totálně vypnu, takže zbytek školy koukám z okna a něco si čmárám na papír. Po poslední hodině se všichni nahrnou do šatny, takže se loudám jak jen můžu, aby aspoň většina byla už ze školy pryč a já měla větší prostor na přezutí a nemusela se mačkat mezi spolužáky.

Domu dorazím o půl třetí, takže si vyndám z batohu sešity a místo toho tam dám velkou flašku vody, jídlo, peněženku a knížku. Dám si ještě na nabíječku mobil a jdu na můj laptop. Projíždím tumblr, instagram a pinterest dokud neuslyším bouchnout dveře. Počkám až uslyším kroky a poté další bouchnutí dveří, to je pro mě znamení. Dám si batoh na záda a potichu sejdu pro boty. Obuji se a odcházím.

Tohle nedělám poprvé, takže už znám různá místa, kam se zašít a být tam několik hodin, pak zajdu do kavárny, když začne být tma a zima a koupím to nejlevnější kafe. Tam zůstávám dokud nezavřou a pak jdu domu, to už je táta většinou ve svým pokoji a už nevychází. Kéž by tomu bylo i dnes.

„Zavíráme," kývnu na servírku a začnu si balit věci, dopiji hrnek a jdu ven. Cestou potkám pár lidí se psy, jinak je tu naprosto prázdno. Před dveřmi vylovím klíče a odemykám, už v chodbě poznám, že to nebude jako obvykle. Cítím pach alkoholu, ale pořád doufám, že je ve svým pokoji a já budu moct jít do svého.

„Tak tady tě máme," zavře si opile z kuchyně, kde stojí u dveřích, kterých se musí přidržet aby nespadl.

„Proč prostě nemůžeš zůstat tam odkud jsi přišla," jsem zticha, pokud promluvím bude to ještě horší, to už vím, „ale ty se stejně budeš furt vracet, pro moje prachy, to je jediný co chceš." Udělá jeden krok, ale pak se vrátí ke dveřím a opře se o ně.

„Každej den pracuju, jen abys mi ty peníze mohla utratit, proč prostě nevypadneš," couvla jsem blíž ke vchodovým dveřím, „jen jdi, vypadni za svou zkurvenou matkou a zůstaň tam." To už jsem zase začala slzet, takže jsem rychle otevřela a vyběhla ven. I přesto, že tohle od něj slyším opakovaně, pořád to bolí, pořád chci umřít, protože by to stále bylo jednodušší než žít s ním. Možná bych měla jít za mamkou, která umřela když mi bylo 11. Přes slzy jsem neviděla kam běžím, ale na tom nezáleželo, znala jsem tu cestu nazpaměť. Utíkala jsem k menšímu lesu, kde je jezírko. Našla jsem to tu, když jsem utekla poprvé, toulala jsem se v okolí a pak šla až sem. Nevím proč, ale uklidnilo mě to, je tu ticho, žádný auta, žádný lidi, jenom já. Sedla jsem si na lavičku, která už byla docela ztrouchnivělá, ale pořád držela a dívala se na hladinu vody.

Nepřemýšlela jsem nad ničím, nechtěla jsem. Chci zapomenout, na všechno, na něj. Zase jsem začala brečet i když jsem nechtěla. Položila jsem batoh na konec lavičky a položila si na něj hlavu. Třeba se mi podaří usnout a umrznout. Tu druhou možnost ale neočekávám, vždycky se probudím pokud mi je zima nebo teplo. Na chvilku se mi podaří usnout, ale po pár hodinách se probudím, podívám se na mobil, kolik je hodin. Je něco málo po půlnoci, to už by měl spát, ale stejně se mi ještě nechce domů. Posadím se a promnu si oči, zakloním hlavu a vidím hvězdy, tisíce hvězd a měsíc. Vydechuji obláčky, ale zatím není taková strašná zima. Když se skloním zpátky k jezeru, vidím jak se hvězdy odrážejí od hladiny a já vstanu abych šla blíž. Začne foukat vítr a já vidím jak se hladina vlní pod náporem vzduchu. Neslyším nic jiného než zvuky přírody a to je tak neskutečně uklidňující, že i na chvilku zapomenu na svůj vlastní život. Občas si přeji abych byla na světě jenom já a nikdo jiný, ale to už by přece jenom byla lepší smrt. Sednu si zpátky na lavičku, abych si dala pití zpátky do batohu a mohla vyrazit domů.

„Můžu se přidat?" Leknu se a rychle se ohlídnu, byl to nějaký chlap. Moc jsem toho neviděla, ale začínal se přibližovat, rychle jsem hodila batoh na záda.

„Já zrovna odcházím, ale můžete pokračovat i beze mě," chtěla jsem ho obejít, ale on byl hned u mě.

„Nemyslím si," chytil mě za ruku a usmál se. Chtěla jsem se vyvléct, ale nešlo to. Pomalu jsem panikařila, začala bych křičet, ale jako by mi můj hlas zmizel, nemohla jsem vydat ani hlásku. Pořád jsem se snažila o to aby mě pustil, ale držel mě moc pevně. Když jsem se rozhodla ho kopnout aspoň mezi nohy, tak jsem pocítila hodně silnou ránu do hlavy a všechno zčernalo.