Family? - Larry Stylinson

Family? 13

Louis's POV.

Seběhl jsem schody a snažil se si vzpomenout na nějaký číslo na taxi, jenomže mně nic nenapadalo a tak jsem šel pomalu pěšky.

Harry's POV.

"Zlato, nevím co se stalo, ale měl bys jít za ním." říká Perrie a já na ni jen hloupě civím bez jediného slova.

"Kámo, já tě nemusím, fakt tě nemám rád, vyjels po mým bráchovi. Ale on se o tebe stará. Hledal tě x hodin, x krát mě donutil objet město aby tě našel. Takže zvedni tu svou kostnatou prdel a jdi za ním." navzdory tomu, že Zayn mluvil naprosto klidně a normálním tónem, poslední věta kterou řekl mi stejně připadala jako jasné švihnutí biče. Nevím, co mně to napadlo sem chodit. Nebyl jsem ani tak naštvanej na tyhle dva jako na Louise. Vážně nevím, co tím sleduje. 

Možná si potřebuje dokazovat, že je zajímavej, nebo že na každým prstu někoho může mít? Jasně, proč ne, může. Ale ne mě. Nenechám se od něj ponižovat. 

Flashback potom, co Zayn odjel za Louisem:

"Prostě si nemyslím, že je správný aby když on vyjíždí po mě, já nesl vinu."

"Samozřejmě, že to správný není, Harry." přitakala Perrie dávajíc pizzu do trouby.

"On si po mě prostě vyjede a já si připadám... fajn. Ale pak si vzpomenu že je nechutnej a on mi to pak potvrdí tím, že hned potom si jde za... zašukat s tou nánou?"

"Neměla bych to říkat, Luois je můj hodně velkej kamarád... ale ty jsi dobrej kluk, Harry. Neměl by jsi s ním ztrácet čas pro jeho hezkou tvářičku nebo snad proto, že žiješ u něj doma."

"Takhle to neni. Cítím,  že mezi náma je něco, co nás k sobě táhne, ale já jsem moc srab na to si to připustit před ním a on je moc velký hovado."

"Tak převezmi iniciativu?"

"Posloucháš mě vůbec?"

"Jo, poslouchám tu zamilovanýho blázna."

"Co? Ne! Nejsem zamilovanej, skoro ho neznám."

"A přitom máš ponětí že ho máš po svým boku takovejch pár let, že?"

"Jo..." zasním se. "Hej! hnusnej trik."

"Harry. My dva se taky pořádně neznáme a já tě mám i přesto ráda. Tak proč bys ty nemohl být zamilovaný?"

"Mít rád a milovat je rozdíl, Perrie."

"Já neříkám, že ho miluješ, zlato. Prostě... až ho příště uvidíš, vem otěže!"

"Hm..."

Současnost, Harry's POV.

Trvalo mi, zorientovat se a vědět na kterou stranu jít a potom, co jsem zahlídl Louisova záda jsem věděl, že jdu dobře. Přesto jsem se ale nemohl přinutit přidat do kroku a jít za ním. Kopal do nějakýho kamene, ruce měl v kapsách a mohl jsem slyšet, jak vydává nějaký přidušený zvuky. 

V hlavě mi pořád řvala Perrie, jako by byla přímo tady a znovu opakovala, že do toho mám skočit po hlavě. Jí se to říká. Zayn je sice debil, ale udělá co jí na očích vidí... kdežto Louis... ten všude  a ve všem vidí jen záminku k sexu. Je mi z toho poněkud blbě.

Nejradši bych se prostě zbalil a jel zpátky mezi svoje kamarády, se kterýma jsem vyrostl. Ale to bych asi nemohl udělat jeho mámě. Ta jediná tady o mě stojí se svojí mateřskou láskou k naprosto cizímu člověku. Kdybych nebyl tak trochu realista, myslel bych si, že je anděl. 

A její syn naprostý opak. ĎÁBEL. Ale takhle ji nemůžu urážet. Zhluboka jsem nosem nasál čerstvý, chladný vzduch a pak ho pusou vydechl. Stiskl jsem ruce v pěsti tak moc, že se mi nehty zaryly do dlaní téměř do krve. Ale účinek to splnilo. Rozběhl jsem se a skočil Louisovi na záda. Ten se zapotácel, ale povedlo se mu udržet rovnováhu ačkoli byl o hlavu menší, než já. 

Po marných pokusech, kdy se mě snažil setřást aby se mohl pořádně podívat po tom kdo na něj takhle hupsl, jsem sám slezl. Byl jsem trochu... překvapnej když jsem zjistil, že ty přidušený zvuky, byly vlastně vzlyky. Celý jeho obličej byl mokrý od slz který se teď kvapem snažil hřbetem ruky utřít. Vypadal tak zranitelně.

Cítil jsem potřebu ho obejmout, chránit, nepustit... a tak jsem se pro jednou nechal řídit srdcem a udělal to. Vdechoval jsem vůni jeho vlasů a jednou rukou mu je jemně prohraboval zatím, co jsem mektal naprostý nesmysly na jeho útěchu. 

"Mám tě rád, blbečku..." 

A/N: Bude šest ráno a já dneska spala tak tři hodiny maximálně. Důvod je snadnej. Dneska si jedu do Zábru pro zrzavoučký, dvouměsíční kotě jménem Garfield. Mám dobrou náladu a tak jsem vám napsala díl, když jste teda splnili počet komentářů. Vidíte, že to nebylo tak zlý. ^^ 

A/N2: By the way... děkuju za těch 1000+ přečtení, 100+ votes a přes 40 komentářů (protože psát komenty je největší problém :D), jste úžasní a já to naprosto nechápu, protože mi tohle připadá jako naprostá kravina, ale božeee, vážně děkuju! I love you aaaaaaaall!