Secret of the Family vol. 2 [Marvel ff] CZ

Část 31. - Hádejte kdo je zpět a v totální depresi?

(Pst, je to Kiarka a Peter)

-Peter-

První je Země, první je Země... První je Země, znělo pořád dokola v mé hlavě.

První je Země.

Můj domov.

První je Země. Cíl zla, které bylo omylem vypuštěno z pohádkové kouzelné lampy.

První je Země. Proč zrovna Země? Proč ne Xandar? Tohle není ta klasická snaha o nadvládu světa, tohle je pomsta. Osobní pomsta psychopata, který může měnit realitu k své libosti. Kam jsme to jen dopracovali?

První je Země, přejel jsem pohledem po tom hrozném výjevu přede mnou ještě jednou. Nevím, jak dlouho jsem tam stál. Porozhlédl jsem se a nikoho jsem nespatřil. Všichni odešli. Nebyl jsem jediný zkamenělý hrůzou, ale jediný komu to ještě nedošlo.

První je Země. On chce opravdu zničit, nebo kdo ví, místo, odkud pocházím. Ano, zemřela mi tam máma, ale ne. Ne. To nedovolím.

První je Země. Ne! Ať ta hrůzná myšlenka konečně zmizí! První je Země, první je Země, první je Země!

Zhroutil jsem se na zem. První je Země. Chytil jsem se rukama za hlavu a snažil se z ní vytlačit tuhle mizernou myšlenku. Ať zmizí. Běž pryč! Proč se nemůžu soustředit?

Když hrozilo, že se moje hlava pod tlakem mých rukou rozskočí, podíval jsem se ještě jednou, už opravdu naposledy, na krvavý podpis jedné z šesti nejmocnějších entit v tomto vesmíru, shodou okolností i psychopata, parazita a vládce reality.

Klid... Uklidni se. Zemi se přeci už pokoušelo zničit obří množství všemožných bytostí a nikdo neuspěl... ale nikdy to nebyl nikdo s prakticky neomezenou mocí...

Klid. Panika ti nepomůže. To, že někdo má nekonečnou moc přece neznamená, že nejde porazit. Možná to je a bude těžké, ale každý se dá porazit. To je to důležité. Naděje a trocha bláznovství, nutnost doufat a věřit v něco, co je nemožné, protože to se pak stává možným. A pokud je něco možné, pak je naší úlohou to dokázat.

Pro Krista, rychle jsem si dlaněmi zakryl oči, abych mě to pořád nenutilo koukat se na to všechno přede mnou.

V momentech jako je tenhle si přeju, aby tohle všechno byl jen sen, jenže není. Pokud však tato realita není sen, je naší povinností dělat s tímhle světem a naší příležitostí to, co zmůžeme.

Proč to ale dělat? To je zrovna snadné, najít důvod. Prostě nechci mít na svědomí smrt bilionů.

Zavřel jsem oči ale nemohl si pomoct. Viděl jsem jen to, jak smutně bude vypadat sluneční soustava bez své třetí planety. Jen prázdné místo uvnitř mého srdce.

Cítil jsem, jak mi po tváři klouže studená slza. Stop. Nesmím se utopit ve vlastním jezeře smutku.

Ohlédl jsem se, jen abych viděl prázdnou světlou místnost, ve které bylo ještě před pár měsíci oslavováno naše vítězství nad Ronanem. Přesně si vybavuju tu atmosféru tohoto okamžiku. Všichni byli šťastní, katastrofa byla odvrácena, Ronan by se otočil proti dalším světům a to se naštěstí nestalo.

Musel jsem se sám pro sebe pousmát. Tohle nás dalo dohromady, tohle z nás udělalo tým a tohle zachránilo spoustu životů. Možná někdy vypadám jako by mi ostatní byli fuk, ale není to tak. O lidi je potřeba strachovat se a starat se.