Save me ×Justin Bieber FF×

16.část-"I didn't know that you are my fan"

„…A od té doby jsem už nikdy nic neukradla“ řekla jsem a Justin se uchechtl.

„Stejně to nechápu“ řekl a naklonil se ke mně. „Tvoje babička ti řekla, že děti co kradou lízátka, unese zlý duch lízátek, a tys tomu uvěřila“

„Bylo mi sedm“ bránila jsem se. „Měla jsem strach, že si mě vezme do Údolí lízátek. Nechtěla jsem tam“

Už hodinu jsme leželi v Justinově posteli a já jsem mu vyprávěla různé zážitky z dětství, které jsem prožila s babičkou. Když jsem se probudila, byla jsem dost rozpačitá, vzhledem k tomu, že jsem přišla k němu do postele s brekem a prakticky jsem se k němu nasáčkovala, ale když se Justin probudil a všiml si mé nálady, začal se mě na babičku vyptávat. A musím říct, že mi to pomáhá. Celé dny jsem se utápěla sama v bytě s bolestí a přitom jediné co jsem doopravdy potřebovala, bylo s někým mluvit. A nebo to byl Justin. Ale nejspíš to bylo obojí.

Když jsem se přestala smát , zvážněla jsem a podívala jsem se na něj. „ A co ty?“ zeptala jsem se a vyzvedla jsem se na lokti, abych na něj pořádně viděla.  Justin se zatvářil překvapeně. „Já?“

„Jo, ty“ povzdychla jsem si. „Víš o mě všechno. O mým dětství, dospívání, o mých rodičích, babičce, kamarádech… A já o tobě nevím nic.“ ztišila jsem hlas. „Chápu, že ti nejspíš nejsem dost blízká na to, aby ses mi svěřil se vším...“ Justin si povzdychl. „… A ani po tobě nežádám, abys mi řekl tvoje největší tajemství, ale já o tobě vážně chci vědět víc. Cokoli, nemusí to být důležité“ Justin se posadil a opřel se o pelest postele. Taky jsem se posadila a ani na sekundu jsem nespustila svůj pohled.

Možná je ode mě špatné chtít po něm aby mi řekl něco, s  čím se mi očividně svěřit nechce, ale když už spolu teď bydlíme a jsme… No nevím co jsme, nejbližší slovo, které se k našemu vztahu blíží je kamarádi… Kteří se občas líbají… ale jsme kamarádi… Ne? Mohl by se mi s něčím svěřit. Prakticky ho vůbec neznám, ale chci ho poznat. Vážně moc. Jediný kdo nechce, abych Justina poznala je on sám. A já jsem od přírody zvědavá, a tak je pro mě prostě přirozené chtít vědět, co se vlastně skrývá za tímhle Justinem.

Koukali jsme na sebe už pár minut, ale já jsem z Justinova pohledu nemohla nic vyčíst. Jeho hnědé oči byly jako obvykle nepřístupné a neukazovaly žádné emoce, ale něco jsem z nich vlastně vyčetla, zápor, nechtěl mi nic říct.

„Prosím“ zašeptala jsem. Co bylo tak hrozného, že mi to nechtěl říct? Když jsem ho ale poprosila, Justinovo pohled zjihl a já jsem na okamžik pocítila naději.  

Už otevíral pusu, aby mi něco řekl, ale byl přerušený.

Telefonem.

Justin si viditelně oddychl a telefon zvedl. „Co je?“ zeptal se a mě došlo, že já nejsem jediná, s kterou takhle mluví po telefonu. „Cože?“ Zvedl se z postele a odešel na chodbu. Nejspíš se něco stalo.

Když se vrátil, hned zamířil k šatníku a hledal oblečení. „Budu muset na chvíli odejít“ řekl mi při oblékání džín.  Chtěla jsem se ho zeptat, kam jde, ale dnes jsem už byla zvědavá dost. Nechtěla jsem ho naštvat.

„Vrátím se co nejdřív. Buď tu jako doma“ vzal si ze stolku klíče a už byl pryč.

A já byla sama.

***

Pořád sedím na Justinovo posteli, a nevím, co mám dělat. Justin odešel před víc než hodinou a já se tu cítím ztracená.

Když jsem tu byla s ním a povídali jsme si, moje myšlenky se neubíraly špatným směrem, ale teď jediné na co myslím je smrt. Zase.

Jak dlouho mi bude trvat, než se z toho všeho vzpamatuju? Přece nebudu v pohodě, jen když budu s Justinem. Nemůže být pořád se mnou, a navíc se zdálo, že se něco stalo.