We look like brothers? (M&M)

24🍅

Martinus

Máma s tátou nás posadili do kuchyně ke stolu. Celkem jsme se oba báli, co z nich vypadne.

,,Nejdřív bysme se vám chtěli omluvit, za všechno. Je nám strašně líto, že jste nemohli vyrůstat společně a my vás při tom nemohli vidět oba." Začal táta a máma mu jen přikyvovala.

,,A myslím, že budu mluvit za oba, když řeknu, že je dobře, že jste se na tom táboře potkali. Protože kdyby se to nestalo, tak se o sobě možná nikdy nedozvíte." Pokračoval. ,,A my...." Chytil mámu za ruku. ,,Bysme se asi nikdy nedali znovu dohromady." Dořekl a podíval se na mámu. Oba měli takový ten zamilovaný úsměv, byli šťastní, šlo to vidět.

,,Počkat, to znamená..." Začal jsem a Marcus to za mě, jakožto správné dvojče dořekl.

,,Že budeme zase jedna rodina?" Oboum se nám rozzářily oči a já doufal, že to není sen.

,,Ano," Vydechla mamka.

,,A není to jenom kvůli nám, že? Nepřetvařujete se, že ne?" Napadlo Marcuse a i já jsem trochu zaváhal, i když ten jejich zaláskovaný pohled nešel přehlédnout.

,,Ne, neboj se, akorát musíme vyřešit jednu věc. Kde budeme bydlet." Řekl táta a tento zádrhel mě ani nenapadl.

,,Ale Eriku, to je přece nejmenší starost, hlavně, že budeme spolu." Usmála se máma a po chvilce následovalo velké rodinné objetí.

☮☮☮

Vystoupil jsem z auta a zhluboka jsem se nadechl. Tady je o dost lepší vzduch, než u nás. Miluju to tady.

,,Tak co, myslíš, že si tu zvykneš?" Hodil si Marcus ruku kolem mých ramen. Oba jsme se teď dívali na krasnou přírodu kolem Troforse.

,,Ne.." Vydechl jsem a Mac se na mě zděšeně podíval. ,,Já už si tu totiž zvykl." Dodal jsem a Marcus už byl spokojený.

Šestnáct let sním o nějaké pořádné rodině. Nezlobil bych se, ani kdyby nebyla vlastní, ale teď? Teď mám úžasnou celou rodinu a ještě ke všemu jsme jedna krev. Mám to nejúžasnější dvojče na světě a nejužasnějšího tátu, kterého bych si jen mohl přát.

Tato kapitola je opravdu strašně krátká a já to samozřejmě vím, ale je to proto, že ještě dneska vyjde epilog. 😘❤
Už nám to končí, je to až zvláštní! 😭
Ly❤