Mother Nature [Příběh První]

Kapitola 28.🌙

Paprsky slunce si hledaly cestu do mého pokoje, jako vždy si ji našly.
Budík na nočním stolku se zlatou růží na vrchu ukazoval půl sedmé.
Čas vstávat.
Sophi už musela být minimálně hodinu vzhůru.
Mám dojem, že ta holka netrpí jen hyperaktivitou a ADHD.
Mohla bych se jí zeptat, co za kofein do sebe dává.

Sotva jsem si stihla rozpustit vlasy z drodolu, když se ozval zvonek od vchodových dveří.
Rodiče dávno odešli do práce a Emma tam ani náhodou nepůjde. Lehce jsem si upravila své vlasy, nemůžu vypadat jako medúza- myslím tu z Řecké mytologie, s těma hadíma vlasama a pohledem po kterém jste zkameněli.
Ne to vodní zvíře, i když tomu jsem se taky někdy po ránu podobala.

Otevřela jsem vchodové dveře v doměnce, že tam bude stát pošťák, nebo snad nějací lidi z různých firem, kteří vám zvoní na dveře a předkládají vám své různé možnosti, jen abyste k nim přistoupili.

Do nosu mě uhodila vůně rána- čerstvý, vonící po ranní rose.
A taky pěkně chladný.
Litovala jsem, že jsem si aspoň nevzala župan. Konec konců, za chvíli tu bude zima, i když spousta listí ještě stále zůstávala na stromech.

,,Hm?" zamručela jsem, když jsem nikoho neviděla.
,,Co to...?" zvedla jsem plná překvapení bílou růži z rohožky, která hlásala vítejte u Johnsových.
Byla jsem opravdu hodně překvapená, že jsem chvíli jen tak stála, nevnímala chlad, a prohlížela si dokonale bílou růži.
Nestává se každé ráno, že by vám někdo nechal růži před domem.

A taky dopis.
Vykoukla jsem ze dveří, že možná někoho zahlédnu- což byla samozřejmě hloupost.
Znovu mnou otřásla zima a tak jsem se rozhodla přečíst si dopis až ve svém pokoji.
Měla bych se o něj podělit?
Ne- ne když měl na druhé straně napsané moje jméno.
Bylo napsané velmi úhledně, někdo si s ním dal práci, přesto mi to písmo bylo povědomé.

Jediné, co mi bránilo se dostat do pokoje, byla Emma, kterou jsem ale okamžitě odbyla se slovy, že to byl jenom nějaký žert; s těmito slovy jsem se vplížila do pokoje i s růží a dopisem.
Růži jsem vznesla do vzduchu a nechala levitovat.
Do vázi ji dám později, teď musím uhasit svou zvědavost.
Nemotorně jsem roztrhla obálku a rozložila úhledně složený papír.

,,Nezáleží na tom, kolik bude prolito krve. Nezáleží na tom, kolik bude mrtvích. Hlavně když pravda zvítězí," pološeptem a úžasem.
Jako bych jej už slyšela, tu větu, ty slova, slabiky.
Byly známá.
Já je slyšela.
Ale kde?

,,Všechno nejlepší k tvým patnáctým narozeninám," můj rozum nad tím zůstaval stát.
Zvláštní přání k narozeninám.

Ještě zvláštnější bylo, že jsem ta slova znala- už jsem je někde slyšela.
Marně jsem hledala podpis.
Jak ten, kdo to psal, věděl, že mám dnes narozeniny?
Byla má otázka.
Ví o tom jenom moje rodina, neboli mamka, taťka a Emma.
Neřekla jsem o tom ani holkám.

Přesto jsem se začala culit jako šílenec a srdce mi tlouklo radostí.
Nevzpomínala jsem si, kdy naposledy mi dal někdo přáníčko.
Mé narozeniny se skládaly ze šeku, který mi dávaly rodiče, očekávala jsem, že po příchodu do jídelny mě tam bude na jídelním stole čekat.
Jako vždy.

Emma se většinou ani nesnaží a jednoduše mi dá nějaký kousek zákusku, který by měl matně připomínat dort.
Být bohatý nebylo vše.
Spíš jsem to nenáviděla.
Pravda, můj šatník mohl obsahovat možná přes milion dolarů a začínal yt pomalu dražší, než nás samotný  dům, ale bylo vše.
K ničemu dalšímu mi peníze nebyly.

Přenesla jsem tyto myšlenky pryč a znova si přečetla dopis.
Vyvýskla jsem a v otočce popadla růži a zatočila se s ní.
Možná, to přece nebude tak špatný den.
A možná si užijí normální narozeniny, jaké normální holka má.

Hannah

Stála jsem před zrcadlem, jako každý den v posledním měsíci.
Zhoršovalo se to.
Už jsem se bála i usnout.
Nevím, jak se říká fobii ze spaní, pokud taková existuje, ale mám dojem, že jsem jí trpěla.
Nebo jsem ji vynalezla.

Oči jsem měla zarudlé a pod nima velké kruhy z nedostatku spánku.
Opravdu jsem toho moc nenaspala.
Dvě hodiny, možná jednu?
Nejdřív část se slečnou Wiki.
Jde ti to líp, než jsem čekala, pak se její obličej vždy nějak přeměnil na ten můj, byl to můj vlastní obraz za prvního úplňku.
Pět hodin a dvacet čtyři minut, výborný čas na první úplněk.
Najednou stála přede mnou. Její tvář, jako by byla tvarovací hmota, se zase přeměnila.

Jsem Anne-Marí, ale můžete mi říkat Anne.
Už jsem nebyla u Arcanumu, už u mě nestála ani slečna, byla to vzpomínka na první setkání s Anne a Conorem.
Conor ale nikde nestál, ani holky, nevím kdy, nevím jak- jak jsem se zase dostala do lesa.
Slovo slečny Wiki je pro nás příkázem.
Zvážne Anne a než stačím jakkoli zareagovat, uteče.
Stůj, křičím za ní vždy, ale marně.

Následuju ji, než se mi ztratí za nějakou vyvýšeninou.
Sotva se dostanu na místo, kde zmizela, udeří do mě vlna utrpení- utrpení v podobě jekotu.
Byl to Sophin, ale nikde jsem ji neviděla. Snad bych ji našla, kdyby se ten jek neozýval ze všech stran.
Vždy jsem si ten sen, nebo spíš noční můru, pamatovala.
Přesto jsem se vždy cítila, že to prožívám od samého začátku.
Každý den.
Znova a znova.

,,Hannah? Jsi v pořádku?" musela jsem se chytnout umyvadla, abych nespadla.
,,J-jo, vše je v pohodě," vykoktala jsem ze sebe.
,,Fajn," mamka nezněla, že by jí to nějak přesvědčilo.
,,Dole máš snídani," její hlas se vzdálil, jak odcházela od dveří.

Dala jsem si vlasy, jako vždy, do uvolněného drdolu. Mé vlasy nebyly tak světlé jako Anne-Maríne, ale ani tak tmavé, jako Sophine. Přesto v nich spíš převládala hnědá.
Co mi ale pomůžou vlasy, když můj obličej vypadá, jako by mě přejel parní válec.
Pětkrát.
A možná jsem navštívila pár dalších strojů.

Musela jsem najít něco, co by to zakrylo- to utrpení.
Vypadala jsem hůř než obživlá mrtvola.
Nemotorně jsem se hledala v zásuvkách a poličkách nějaký mamčin make-up.

Nakonec jsem vytáhla jakousi skleněnou malou nádobku, kde byl- kdybych to popsala- krém s béžovou barvou.
Napatlala jsem to na obličej, moje oči byly rudé a vpadlé, s němi jsem nemohla nic udělat.

Třeba si toho nikdo nevšimne, pomyslela jsem si a šla dolů do jídelny, kde mě na kulatém dřevěném stolu čekal talíř s jogurtem, ovocem a kakaem.
Vychutnávala jsem si chuť sladkých jahod a malin, když mamka na stůl položila svůj hrníček kafe a kamsi odešla.
Kafe mi nikdy nechutnalo, předtím jsem ho musela pít, abych neusla při učivu na přijímačky.

Mám ho opravdu plné zuby.
Přesto jsem se pro něj natáhla a trochu usrkla- trochu kofeinu mi možná prospěje.
Blé.
Furt stejně hnusný.
Odložila jsem hrníček zpět a snažila se tu chuť ztratit jezením dalším ovocem.

,,Mami," oslovila jsem ji, když přišla zpět do kuchyně a cosi si balila do kabelky.
,,Ano?"
,,Když- když jsi doktorka, víš něco o tom, že by se ti mohli zdát sny o tvých vzpomínkách?" netrpělivě jsem míchala lžičkou v hrníčku s kakaem a dívala se, jak se nahnědlá tekutina promíchává.

,,Tobě se něco takového stalo?" zeptala se a starostlivě se na mě podívala.
Co teď?!
Trošku jsem zpanikařila, ale hned jsem ji odpověděla: ,,Ne, ne, jen... mluvili jsme o tom ve škole a chtěla jsem slyšet názor odborníka," usmála se pod tou lychotkou, když jsem ji nazvala odborníkem.

,,Promiň, zlato, nic o tom nevím. Zkus si o tom najít  třeba něco vícna internetu," vypila hrníček a dala ho do dřezu.
Nevím, co jsem začala dřív, jestli panikařit, že ani mamka neví, co se mnou je, nebo panikařit, že fakt už nejsem normální.

,,Babička Marta vždy říkala, že je v nich ukryté poslání," usmála se nad tím a zapla kabelku.
,,Už musím jít, nezapomeň nakrmit Fénixe," dala mi pusu do vlasů a vydala se pryč.

Seděla jsem nehnutě a snažila se pochopit její slova.
Odešla, potvrdilo to zabouchnutí dveří; byla jsem sama se svými myšlenkami.
Poslání?
Ještě to tak vyluštit.
Proč si vzpomínám na Sophin jek?
Co s tím má společného slečna Wiki a Anne?
Co s tím mám společného já?!
Myslela jsem, že se z toho na tý židli zhroutím, neměla jsem k tomu daleko.
Kdoví, jak dlouho jsem tam ještě seděla a opakovala si stále tu stejnou otázku dokola: ,,Co to znamená?"