Bojím se, že tě stratím ...

Návrat domů 😊

Ráno se probouzím a vedle sebe ocitám jen přístroje a okno kde vidím jak prší. Kapky stékají po skle a já přemýšlím kde je Sebastián. Včera semnou usnul a teď už tu neni , asi nechtěl ať ho tu vidí moje máma. To si sní ještě vyřikám. Než stihnu sáhnout pro mobil přicházejí doktor , sestřička a moji rodiče. Doktor si dlouho prohlíží papíry a pak pronese :"Tak ses nám pěkně uzdravila , jak tak koukám dnes můžeš jít domů. Budeš docházet na kontroly, ale jinak už jsi v pořádku tak hodně štěstí Eleanor." Radostí poděkuji a doktor se sestrou mizí za dveřmi. Táta mi balí věci a máma si jde sednou zamnou na postel. Začínám si vzpomínat na včerejšek jak mi lhala a tak začínám rozzlobeně mluvit:"Můžeš mi říct proč si Sebastiána vyhodila když mě chtěl vidět ? To si děláš legraci ne? Tak ještě jednou ja v tom autě seděla dobrovolně a to co se stalo je i moje vina, ale lhát vlastní dceři a dívat se jak usína se slzama v očích je od tebe hnus! Všechno vim každou noc tu semnou Bast byl až do rána a miluju ho takže tohle bylo naposled rozumíš?!" Naštvaně stávám s postele když v tu máma povídá :"Tohle neni kluk pro tebe je starší , jsi smutná když ti něco nejde na ruku ,zakazuje ti chodit ven s kamarády tohle neni tvuj typ.Tobě je 18 a mu 26 stebou dlouho nevydrží ,promiň holčičko." Jen mávnu rukou a už dál nepokračuji , ukážu na tátu ať už jedem a odcházím s pokoje.
—————-
Tak po 3 letech dávám další dil bylo toho moc uz jsem ani nedoufala ze budu znouvu psat ale ted uz cas je tak pokracujeme .