Avengers v ČR [FF]

20. Jak to tedy bylo (PART I)

Konec mého života, tak jak jsem ho znala, začal centropenkou.

Ano, opravdu hluboká myšlenka, ale když teď sedím ve svém pokoji ve Stark Tower a zpětně si pročítám, co jsem tehdy napsala, musela jsem dopsat to, co se stalo i potom, co jsme se usadili v našem skalním tábořišti a rozhodli se být hrdinové. Pubertální a praštění hrdinové.

Co tedy může jedna obyčejná centropenka s okousaným vrškem - toho zlozvyku jsem se stále nezbavila -, způsobit? V kombinaci s mou touhou přivádět je k šílenství a Buckyho spacákem i celostátní katastrofu. Prostě jsem počkala, až půjde spát, a pak se nechala vyhecovat. Opatrně a tiše jsem se k nic netušícímu chudákovi Buckymu připlížila s onou centropenkou a počmárala mu ho...

~

Hnědovláska nad notebookem otráveně vzdychla a proklínala se, že události nezapisovala rovnou. ,,Stepheneee!" zavolala ven z otevřených dveří. Za chvíli nakoukl muž v rudém pláštíku a s masivním zlatým přívěskem na krku. ,,Jéžiš, ty konečně píšeš," protočil očima a zašklebil se. ,,Co potřebuješ?"

Hnědovlásce se na tváři rozhostil prosebný úšklebek. ,,Já už si nepamatuju, co jsem Buckymu napsala na spacák... Flashbacky, prosím!" požádala a dramaticky zavřela oči. Než však Agamotovo oko stačilo začít pracovat, o rám dveří se opřel i Bucky. ,,Jak bych na to mohl zapomenout?" zabručel, ale neudržel uražený výraz a na tváři se mu rozhostil úsměv.

,,Bucky - mražený výrobek.
Návod k použití: připojte ruku (varování - není součástí balení.) Uchovávejte v ledničce mimo dosah dětí a Hydry. Zdraví škodlivý, rozpadavý. Maximální datum spotřeby (resp. rozmražení): 1.10. 2018, aby stihl Inktober. Varování! Přílišné pošťuchování může způsobit samovznícení. Takhle přesně." odrecitoval.

Hnědovláska už horečně ťukala do klávesnice. ,,Díky," zabručela a už ani pořádně nevnímala, jak se zabírala do děje. Stephen protočil očima. ,,Pojď, teď by si nevšimla, ani kdyby začala třetí světová," uchechtl se a odešli, zatímco brýlatá dívka smolila slovíčko za slovem.

~

Jenže Buckymu ráno bylo jasné, kdo na něj dopsal chybějící etiketu, a s ďábelským úsměvem mi oznámil, že jdu s ním běhat jeho trasu. Nenechal mě ani dopsat tu závěť a už jsem se ocitla na lesní cestě s halekajícím Winter Soldierem před sebou. Neustále zvyšoval náskok a halekal, ať si pospíším.

Funěla jsem jako astmatická lokomotiva s alergií na pyl o jarních prázdninách. Asi po pěti kilometrech zakopávání a packání o vlastní kolena jsem se na Buckyho výsostně vykašlala, otočila to a zamířila zpátky do tábora. Ostatní prý šli taky běhat, asi půl hodiny po nás, takže budu mít náš koupací potok pěkně pro sebe. Přecházela jsem z chůze do běhu a snažila se, aby mi pod nohou nepodjela šiška a já nehodila držku. Zdárně se mi to dařilo asi tak dvanáct vteřin, pak jsem přistála v jehličí.

S bručením a hekáním jsem se zvednula a přinutila mé tělo, aby pokračovalo v běhochůzi. Zdolala jsem menší klesání, proběhla kolem vysokého mechem obrostlého šutru a dostala se na rozcestí, které věštilo brzký příchod do tábora. Dokopala jsem se k doběhnutí posledních šesti set metrů rychlým tempem a zabrala.

Stromy prořídly a nakonec odhalily náš úkryt, který se pro nás po několika dnech stal domovem. Zvolnila jsem do chůze, udělala několik kroků a opřela si ruce v bok, přejíždějíc pohledem přes quinjet, stříšku přístřešku vykukující za ním, pěšinku k potoku, vysoké kameny, kde jsem si s holkama ráda četla, i tmavě červený Citroen.

Počkat, cože?!?!

Nevěřícně jsem zírala na naše auto. To snad není pravda! Došlo mi, že naši museli vypátrat místo mého posledního hovoru a najít nás. Do háje, do háje, DO HÁJE! Rychle jsem se přikrčila za quinjetem a zaposlouchala jsem se.

~

Hnědovláska silně zamrkala a popotáhla, ale potřásla hlavou a pokračovala dál.

~

Uslyšela jsem jejich kroky, jak ti dva propátrávali tábořiště. Prohlédli přístřešek, nakoukli k potoku, a - s prudce bušícím srdcem ve strachu, aby mě neodhalili - i vnitřek quinjetu. Polkla jsem. Měla jsem špatné tušení a veškerá moje výbava byla uložena v letadle. Kdyby se něco stalo - a s mým štěstím i stane -, Asasíny jsou vevnitř a já se k nim nemám jak dostat.

Kéž by se jen můj smysl pletl...

Ozval se suchý, skřípavý, šustivý zvuk sypajícího se písku. Srdce, do té doby divoce tlučící, se v šoku zastavilo. Anubis.

Tehdy se ve mě probudilo semínko hrdinství, které tiše klíčilo díky pobytu s Avengers, a převzalo vládu nad tělem. Pomalu jsem narovnala nohy a ruce, udržovala jsem však tělo u země a vykoukla zpoza quinjetu. Mozek mi pracoval na plné obrátky, zatímco u vyhaslého ohniště se z temného a zlatého písku formoval egyptský patron zemřelých.

Paměť rychle prohrabávala vědomosti o Anupovi z dob, kdy jsem byla zažraná do egyptské mytologie. Bůh temnot, má na starosti mumifikaci, je u posmrtného soudu, kde převažuje duši, dítě Usira a jeho sestry Nebthet, ochraňoval Eset, když Usira skládala jako puzzle dohromady, a tak vynalezl mumifikaci. Taky se někde považoval za boha naděje, protože dokázal mrtvým navrátit život.

Po projití celkem slušného množství informací z doby, kdy mi bylo asi sedm, jsem měla pocit, že se mi v mozku usadil Jarvis, že toho tolik vím. Rovnou začal i skládat to, co o nepříteli vím, dohromady s rozhovorem, který vedl s Lokim. Takže jeho motivace je obrátit nás na víru... Taková egyptská jednočlenná křížová výprava zkombinovaná s islámistou. Tak teď by se Tony vážně šikl.

,,Uhm, dobrý... Dobrý den? Vy jste jeden z těch dceřiných... Kamarádů?" ozvala se máma a mě došlo, že je nejvyšší čas jednat, než z mých rodičů budou mumie.

Volejte Assemble a tři dny se radujte, block mě přešel!!!

Takže, tyhle kapitoly budou formou takových... Poloflashbacků nebo jak to nazvat. Každopádně ta další už bude finální, pak bude epilog a konec! ;)