Výměna manželek

Den 6.

***Levi***

Od rána venku hustě pršelo, Sashe včera zrušili výuku kvůli nehodě s kanalizací a Eren měl volno. 

Ve výsledku to s nimi nebyla taková pohroma. Vlastně s nimi bylo i fajn. Až na to, že mě Eren balil pokaždé, když kamery nebyly na dohled. 

Stále mi hlavou vrtal ten včerejší telefonát. Erwin zněl opravdu vystresovaně a já neměl to srdce mu říkat, že je mezi námi opravdový konec. 

Tady to bylo jiné a lhal bych sám sobě, kdybych netvrdil, že to jak se mě Eren pokusil políbit, mě opravdu nezlobilo, jak by správně mělo. 

Nechtěl jsem ho úplně odpálit, ale nemohl jsme s ním nic mít, ne teď, když jsem se s Erwinem rozcházel pro podvod. 

Ale ty jeho štěněčí pohledy mě dostávaly do kolen. Vypadal opravdu krásně a co víc, by hrozně milý, veselý, tolik živý. Po tom telefonátu s Erwinem nedal jinak než, že mi se vším pomůže. Nakrájel ingredience, naklepal maso, všechno mi podával... takové jsem si to vždy představoval doma. 

A taky jsme se políbili. Když kamery odešli a Sasha se zavřela v ložnici, Eren udělal ten první krok. Políbil mě.

To jak jsem byl natisknutý na lince, držel jsme se ho za krkem, rozkroky jsme se tiskli jeden o druhého a snad dvacet minut v kuse se prostě líbali. 

Nikdy jsem nezažil lepší polibek. A ano, vážně se mi postavil jen z toho polibku. Začervenal jsem se. 

" Já... omlouvám se..." zašeptal jsem do jeho rtů a odtáhl jsem se. Ještě teď jsem se při té vzpomínce začervenal. 

Kameraman šel vyslechnout Sashu a Eren využil šance. Objal mě.

" Já se omlouvám... chápu, že to teď máš těžký." víc neřekl a já za to byl rád. Pohladil jsme ho po vlasech.

" Budeme muset nakoupit." mírně jsem ho odstrčil, když jsem si všiml, že kameraman šle zase k nám. 

" Fajn." Eren se usmál. " Za chvilku pojede bus." culil se na mě jako sluníčko a mě to taky nutilo k úsměvu. " Sasho, jedem na nákup, zvládneš to tu sama, že?" nakoukl k ní se smíchem. 

Protože pršelo byla  většina lidí někde zalezlá. Kromě nás a kamery v autobuse nikdo nebyl. 

" Co všechno potřebujeme?" zeptal se mě Eren zvědavě. 

" Pokud nechceš obědvat led, tak úplně všechno, už tam nic není." 

Znuděně jsme se díval z okna ven. Včera byla to procházka opravdu hodně fajn. 

" Jak dlouho už učíš?" zeptal se mě Eren. 

" Jen pět let... začal jsem hodně brzo, ještě jsem studoval." ušklíbl jsem se. 

" Ty už nechceš jít dál?" 

" Dost jsem o tom uvažoval, ale nevím jestli abych na to měl a Mikasa nechce, abych jel na kolej."

" Není to škoda? Nechat si to utéct?" 

" Asi je... ale já na učení nikdy nebyl. " trhnul rameny na znak, že si nevěří. 

" Vejška není jen o tom se neustále šprtit." mrknul jsem na něj. Zbytek cesty proběhl v příjemném tichu mezi námi. Zato štáb byl ukecaný až to nebylo hezké. 

" Prej je to na druhé straně dost šílený." šeptal jeden z nich tak nahlas, jak jen to šlo. 

" Už jsme tady." vyhnal nás Eren z autobusu do deště a vůbec ho nenapadlo, že deštník u sebe mám já. Zastávka byla přímo před velkým obchoďákem... to bylo příjemné zjištění. Dokonce tu bylo i kino. Naposledy jsme se v kině s Erwinem naprosto rozhádali a já přišel i o ten film. Eren si všiml, že se koukám na program kina. 

" Co si nejprve zajít na film? Za deset minut budou dávat nového Predátora..."

Překvapeně jsem se na něj podíval. " A proč vlastně ne?" 

Myslel jsem si, že ho nejde, aby byl víc šťastný, ale pletl jsme se. To jak se mu rozzářily oči... 

Šmátl mě za ruku a odváděl mě směrem do kina. 

***Eren***

Na celé dvě hodiny jsme se zbavili kamer za zadkem a užili si film. Bylo to dokonalé. Levi to sem tam okomentoval. Nezlobil se na mě za ten včerejší polibek. A myslím si, že se mu to nakonec i líbilo. 

On mě přiváděl k životu a nutil do smíchu. Neutiskoval mě jako Mikasa. To, že byl trochu morous k němu rozhodně patřilo. 

" Děkuju, za všechno." zašeptal jsem mu než jsme vyšli ze sálu. Ostatní byli dávno pryč. Zůstali jsem tam jen my dva. 

Schylovalo se k polibku, ale do sálu vstoupil štáb. A my se vydali na slíbený nákup. 

Nakupovat s Levim bylo jiné. Nehlídal, co dávám do koše, nepočítal každý haléř. Prostě bral, co jsme potřebovali, nebo na co byla chuť. Nejdéle jsme se zdrželi u čistících prostředků. 

Levi s tím úklidem zřejmě nežertoval. 

Pak jsme se už jen museli vrátit domů. U pokladen se nás neustále pozoroval nějaký otrava.

" Eh, omlouvám se pane profesore, ale... co tu děláte? A kde je pan starosta?" vlezle se zeptal.

" Nakupuju tu Kirchsteine, buďte v klidu, test příští hodinu platí." odpálil ...ho...? Ten kluk vypadal jak otrava od pohledu.

" Pan starosta? Ty vážně chodíš se starostou?" překvapeně jsem se podíval na Leviho, když jsme opustili krám a on mi podal deštník. Byl jsem vyšší a nemusel jsem se pod ním krčit, jako když jsme šli sem a nesl ho on. 

" Nech to být ano?" jeho nálada klesla na bod mrazu. Nechtěl jsem to víc popichovat. V autobuse už bylo víc lidí, ale stále nebyl plný, za což jsme byli rádi. 

V tom obchoďáku jsme potkali i většinu jeho třídy, jak se dohaduje. Skoro překřičeli svou učitelku, ale jakmile uviděli Leviho, všichni zmlkli. 

" Jsi v pohodě Petro?" víc  neřekl, ani nemusel. 

" Jistě..." přikývla. 

" Tak se uvidíme ve škole." a pak jsme prostě odešli na bus. Ještě jsem zaslechl.:" Myslel jsem, že profesor má mercedes."

Štáb tam zůstal, aby je vyslechl a my díkybohu jeli bez nich.