Fake love

Dejme publiku co si žádá

Matně si z tohoto dne pamatuji, že jsme byli na jídle, vím, že jsem měl...
Co že jsem to jedl?
Nudle možná...?
Taky si dokážu vybavit, že jsme se jako pitomý turisté plácali ulicemi Tokia a že se kluci fotili snad u všeho, co jim přišlo zajímavé.
Celý tenhle den pro mě byl jako film...
Jako film, který vás nebaví a máte ho zapnutý jen jako jakousi zvukovou kulisu, zatím co zíráte do telefonu...
Když už jsme u těch telefonů, Tae se cestou odpojil, aby si koupil nový iPhone a Jimin musel jít samozřejmě s ním...
A já se dál táhnul nesmyslnými, přeplněnými ulicemi města.
Studený vítr mi připomínal, že už se blíží zima, že těch pár posledních, slunečných dní, byli jen poslední dozvuky podzimu...
Musím ale přiznat, že podzim v Tokiu byl nádherný.
Když člověk neuváznul ve spletitých ulicích, mezi tunami betonu, skla a oceli, když se dostal z moderního centra, do nesčetných parků...
Ano, ten podzim tady byl nádherný, nebo alespoň by mohl být...
Kdybych tak dokázal cítít něco jiného, než ten chlad...
Z nebe se začali snášet droboučké kapičky deště.
Lidé kolem nás automaticky, jako stádo robotů, začali roztahovat deštníky, aniž by zpomalili krok, aniž by se rozhlédli kolem sebe...
Vážně je tenhle svět takový?
Opravdu jsme se stali tak netečnými ke všemu kolem nás?
Tae a Jimin se vrátili, oba měli dobrou náladu...
Vlastně všichni měli dobrou náladu, ve vzduchu panovalo vzrušení z koncertu...
Je to pochopitelné, nikdy jsme nevystupovali v tak velké hale a náš koncer byl beznadějně vyprodaný...

Hala byla obrovská, vážně, zmocnil se mě lehký záchvěv strachu, když jsem z pódia zíral do toho velkého, prázdného prostoru přede mnou.
I kluci byli nezvykle potichu, myslím, že v myšlenkách jsme byli všichni na stejném levelu.
Mnou tolik nenáviděné duo Vmin se konečně rozdělilo.
Jimin i ostatní stáli, stejně jako já až na samém okraji pódia, ale Tae byl vzadu, úplně mimo centrum dění, mimo nás všechny.
Postával tam sám a věnoval se svému novému mobilu.
Nikdo tomu nevěnoval pozornost, nikdo, kromě mě.
Kluci byli příliš zaměstnaní, tak mě napadlo, že tohle je možná dobrá příležitost k tomu, promluvit si s ním.
Kdo ví, kdy budeme mít zase příležitost a taky, nechci na to myslet celou dobu koncertu.
Nenápadně jsem se odpojil a šel za ním dozadu.
Jediný kdo se po mě ohlédl byl Yoongi, ale hned se otočil zpět.
Opatrně jsem přistoupil k Taemu, který ani nezvedl oči od mobilu.
,,Tae...?"
Žádná odpověď...
,,Tae... Prosím..."
Opět neodpověděl, ale se zavřenýma očima si mnul kořen nosu.
Dvakrát se zhluboka nadechnul, než se na mě podíval.
,,Co potřebuješ Jungkooku?"
,,Co se děje? Udělal jsem něco špatně?"
Tae si posměšně odfrknul a podíval se na mě vzdorovitým pohledem...
Někde pod tou chladnou maskou byla jeho krásná, dětsky nevinná tvář...
Věděl jsem, že tam někde musí být, jen jsem ji teď nedokázal najít...
,,Ano, udělal."
Odpověděl chladně.
,,Co? Můžeš mi to vysvětlit?"
,,Říkal jsem ti, abys se ode mě držel dál, ale ty jsi mě neposlechl..."
,,Aha..."
Chvíli mě nenapadlo co víc říct, nikdy se ke mě nechoval tak odměreně.
,,Tak že ses rozhodl, že mě budeš ignorovat?"
Tae se sarkasticky zasmál a podíval se mi do očí, na okamžik se zdálo, jako by ta jeho lhostejná maska měla trhliny, jako bych na malou chvíli viděl opravdu jeho...
,,Nic bych si nepřál víc, než moct tě ignorovat Kookie..."
,,Nechápu..."
,,To je dobře, je to tak lepší pro oba."
,,Aha, tak že ty jsi právě rozhodl i za mě, je to tak? Ty určuješ, co je pro mě lepší!"
Měl jsem vztek, aniž bych si to uvědomoval, zvýšil jsem hlas.
Kluci se po nás otočili a Tae se vrátil ke svému nezájmu...

A přesně v takovém duchu proběhla i celá zkouška, oba dva jsme jeli na nějaký automatický režim, chovali jsme se před kluky jako kterýkoli jiný den, jako každou zkoušku, nebo koncert...
Tohle bylo předem dané, každý krok, každý pohyb i nota...
Každý nádech a úder srdce...
Všechno to bylo součástí něčeho, co jsem znal tak dobře, že jsem u toho nemusel vůbec myslet.
Tančil jsem správné kroky, na správnou píseň, aniž bych vědomě vybízel nohy nebo ruce k pohybu...
Prošli jsme všechny písně, všechny důležité části a pak přišla řeč na fire a mou a Taeho úlohu.
,,Ohledně toho na konci fire...Nejsem si jistý jestli je to dobrý nápad, vzhledem k tomu, co jsme řešili ráno."
Ozval se Joonie.
Chtěl jsem s ním souhlasit, ale Taehyung mě předběhl.
,,Ne, je to v pohodě, my jsme si to vyjasnili mezi sebou."
Tae na mě koukl se zdviženým obočím, čekal na moji reakci.
,,Jo, no... Má pravdu."
Vykoktal jsem.
Jeden na druhém jsme vyseli pohledem, nevšímajíc si kluků kolem, byla to jen chvíle, ale ten jeho pohled mě praštil do žaludku jako dobře mířená rána.
,,Tak okey, dejme publiku, co si žádá."
Pronesl nakonec Tae se zářivým úsměvem....
Hraným úsměvem...
Tak moc hraným, že jsem nedokázal pochopit, jak můžu být jediný, kdo si toho všimnul.
Proč to nikdo nevidí?
Copak není nikdo, kdo by za tím jeho věčným dětským dováděním, veselým a smíchem, viděl tu prázdnotu v jeho očích?
Napadlo mě, kdy se to stalo? Kdy se Tae takhle změnil, kdy začal nasazovat tuhle masku?
Nedokázal jsem to určit, ale jedno jsem věděl s až bolestnou jistotou...
Včera v noci, se buď stal tím nejlepším hercem na světě a dokázal oklamat i mě, nebo to byl prostě on, bez přetvářky, on sám, dokonalý ve své obyčejné lidskosti a slabosti, nedokonalý a přesto právě o to více perfektní...
A přísahal bych, že každý okamžik, co si pamatuju, když se jeho oči tolikrát setkali s těmi mými, každý ten jednotlivý okamžik, v jeho očích nebyl tenhle zvláštní stín prázdna...
A nebo, to byl jen můj pocit, moje sladká lež, kterou jsem si musel opakovat, abych dokázal snést tíhu toho, co v jeho očích vidím teď...