Cesta za Pánem zla

13. Albus

Morgana měla pocit, jako kdyby se točila obrovskou rychlostí. Takovou, že si myslela, že jí to roztrhá zevnitř. Náhle vše ustalo a před Morganou stál starší muž v červeném hábitu. Než však stihla cokoli říct, vykřikla pod náporem bolesti. Obraz se jí rozostřil a matně zaregistrovala, že padla na kolena. Přes stupňující bolest hlavy přestávala vnímat okolí. Před očima se jí míhalo ohromné množství obrazů. Náhle bolest ještě zesílila, když hlavou začal rezonovat jí známý hlas.

„Mrzí mě ta bolest, ale jinak to bohužel nejde. Právě se ti do paměti ukládají vzpomínky na tuto dobu a lidi v ní. Musím tě upozornit, že tahle bolest tě nečeká naposledy. Jakmile cokoli změníš, budu tě muset informovat a ne vždy to bude jen ve spánku.“

Jakmile Osud domluvila, bolest se začala ztrácet až vymizela úplně. Morganě chvíli trvalo než se vzpamatovala. Když se však její mysl zklidnila,začala si plně uvědomovat její nové vzpomínky.

To nemůže myslet vážně! Proboha proč Zmijozel?

Konečně se odhodlala podívat na může, u kterého se tak náhle objevila. Nebyl jím nikdo jiný než Albus Brumbál a soudě dle pohledu, který na ní upíral, věděl přesně kým Morgana je.

„Vítám vás v naší době slečno Andrewsová.“

„Děkuji pane profesore. Od svého pomocníka vím, že o mé existenci a věštbě víte, ale nemám k tomu žádné bližší informace.“

Během toho co mluvila, se Morgana posadila naproti Brumbálovi.

„Já sám toho moc nevím, slečno. Podle posledních informací, bych měl být vaším průvodcem v každé době, ve které se ocitnete. Vím, že máte důležitý úkol, kterým zachráníte spoustu životů.“

„Máte pravdu, pane. V budoucnu má zemřít ohromná masa lidí a je na mě, abych to změnila.“

„V tom případě můžete počítat s mou pomocí. Nedělám to často, ale myslím, že je na místě, abyste mě oslovovala Albus.“

Morgana zalapala po dechu a vytřeštila oči.

„Jste si tím jistý, pane? Nechápejte mě zle, ale přijde mi to vůči vám nevhodné.“

Brumbál se na Morganu mile usmál a jakoby část svého klidu přenesl i na ni.

„Jsem zde již dost dlouho na to, abych poznal mocného kouzelníka. A tím jste, Morgano. Nepochybuji, že vaše síla mne v mnohém předčí a jelikož jen my dva známe onu věštbu, tak se domnívám, že je to naopak velmi vhodné.“

Morgana nic dalšího nenamítala a přikývla.

„Dovolte mi ovšem otázku, Morgano.“

Znovu přikývla.

„Opravdu má být budoucnost tak zlá?“

Morgana se zhluboka nadechla. Nesměla prozradit podrobnosti, ale nástin by snad Albusovi říct mohla.

„Vůbec nemáte představu jak moc. Narodila jsem se dlouho po válce a přesto ještě byla všude znát. Mí učitelé, byli ti, kteří ji zažili a taky ukončili. Vím od nich dost na to, aby mi bylo jasné, že tomu musím zabránit.“

„Špatně, Morgano. My tomu musíme zabránit.“