Fake love

Nečekej na mě... Jungkookie...

Tae běhal mezi pokojem a koupelnou, všude ve vzduchu vysel jeho kořeněný parfém, který jsem miloval skoro stejně, jako jeho vlastní vůni...
Směsice obojího, byla tou nejkrásnější a nejpřitažlivější vůní na světě.
Vypadal... Úžasně...
Elegantně a stylově, ne jako Tae, kterého jsem viděl každý den...
Měl na sobě rolák v krémové barvě a černé kalhoty, elegantní, společenské boty a vlasy měl sčesané na stranu...
Vypadal tak dospěle... Byl strašně sexy...
Jenže, tohle nebylo pro mě...
Dělal to pro něj...
Stál jsem tam a připadal si oproti němu jako malé děcko.
Teď jsem si uvědomil, co Namjoon myslel tím, když říkal, že je Tae oproti mě úplně jinde.
Ačkoli mezi námi byli jen dva roky, připadlo mi najednou, jako by byl mnohem starší než já a pochopil jsem proč to tak je...
Jsem jen hloupé děcko...
Hloupé naivní dítě, co si myslelo, že by ho snad tenhle muž, mohl mít někdy rád...
Jinak, než jen jako kamaráda...
,,Vy už jste tady?"
,,Mhh?"
Taeho hlas mě vytrhnul z mého osobního, depresivního vesmíru a já na něj koukal natolik přiblble, že svoji otázku raději zopakoval.
,,Jo... Jak vidíš..."
,,Fajn..."
Odpověděl tiše.
,,Tak že... Kam vůbec jdete?"
Snažil jsem se znít nezaujatě, ale i tak to spíš mělo lehce hysterický podtón.
,,Nevím, někam na skleničku nejspíš."
,,Proč s ním jdeš?"
Vyklouzlo mi najednou.
,,Protože chci."
,,Nechceš zůstat tady...?"
Zeptal jsem se ho tiše s nejistotou, jestli vůbec chci znát odpověď.
Tae se zastavil od svých činností, aby se na mě podíval.
Usmíval se...
Jeho chladná maska dokonalého nezájmu mi naznačovala, že se tento rozhovor nebude ubírat zrovna příjemným způsobem...
,,A co tady mám dělat? Dívat se na filmy a přitom se celou dobu hlídat, abych ti neudělal něco moc ošklivého? Starat se o dítě a jeho spánkový režim, aby náš dokonalý golden maknae byl vyspinkaný a ve formě před koncertem? Ne díky Jungkooku, na to s najdi někoho jiného."
,,Tae... Co on má a já ne?"
Zeptal jsem tiše a cítil jak se mi do očí hrnou slzy.
,,Mě třeba?"
Odpověděl nemilosrdně Tae s úsměvem a pokračoval...
,,Ne, vážně... Nejde o to, co on má a ty ne, jde o to, co ty máš a on to naštěstí pro mě nemá."
Nechápal jsem nic z toho co právě řekl a po tvářích se mi kutálely slzy.
Tae už byl ve dveřích, když se otočil a s úchylným potěšením se mě chystal dorazit...
,,Nečekej na mě...Jungkookie..."
A byl pryč...
Stál jsem tam snad ještě pět minut a zíral na dveře, jako bych čekal, že se snad něco změní, že se vrátí...
Nevrátil... Samozřejmě...
Klesl jsem na zem a brečel...
Proč jsem s tímhle vším vůbec začínal?
Miloval jsem ho, ano, to byla moje odpověď, ale tohle jsem nikdy neměl dovolit.
Nikdy jsem si neměl dovolit doufat...
Nikdy jsem jemu neměl dovolit aby mě políbil...
Od té chvíle už nebyla cesta zpět...
Cítil jsem se, jako by mi někdo vyrval srdce z těla, prošel se po něm v naleštěných botách Gucci a pak mi ho vrátil, jako hadr, jako papír, který zmačkal...
Věděl jsem, co mi pomůže, co přebije tuhle psychickou bolest...
Slíbil jsem klukům, že už to neudělám...
Ale oni tehdy slíbili mě, že už k tomu nikdy nebudu mít důvod...
Tae mi to tehdy slíbil s nimi...
Tolik jsem ho nenáviděl...
Stejně tolik, jako jsem ho miloval...
Pustil jsem si hudbu, přejížděl jsem od jedné písně k druhé, až jsem našel: Eyes, nose lips...
Vzpomínky se vyvalili jako vlna a pohřbili mě pod temnou hladinou.
Vybavil jsem si večer, který jako by se stal v úplně jiném životě...
Já a Tae u nás doma, šťastní, nejlepší přátelé...
S hřebeny v rukou jsme skákali po posteli a zpívali tuhle píseň...
Bylo to tehdy úplně jiné...
Cítil jsem k němu to, co teď, ale všechno bylo jinak...
Jak mi tahle doba schází...
Všechno bylo tehdy jiné, jednodušší, šťastnější...
Já byl jiný a Tae vůči mě taky...
Ale přesto...
Nedokázal jsem donutit ani jedinou buňku v sobě litovat čehokoli, co mezi námi bylo...
Ve svém kufru jsem našel kosmetickou tašku a z ní vytáhl něco, co jsem schovával tak dlouho...
Rozbalil jsem malý obdélníkový balíček a v ruce se mi zaleskla žiletka...
Byl to divný pocit po takové době...
Srdce mi tlouklo hrozně hlasitě a dech se mi zadrhával v krku...
Chvíli jsem si s ní pohrával v ruce, vzpomínal...
Snažil jsem se najít důvod, proč bych to dělat neměl...
V hlavě se mi přehrával náš poslední rozhovor...
A taky představy...
Co teď asi dělá...?
Co asi...?
Zadržel jsem dech a říznul se do zápěstí...
Pocítil jsem úlevu, slzy mi tekly po tvářích a já se říznul znova...
Slzy se mísily s krví, která mi v tenkých pramíncích ztékala přes prsty a odkapávala do umyvadla...
Myslím, že dnes v noci jsem zamřel...
Alespoň částečně ano...
Vzdal jsem se nadějí, neměl jsem už sny...
Žil jsem jen proto, že jsem nemohl umřít...
No, tak svůj život dožiju, pro fanoušky, pro rodinu...
Nechci už v nic doufat...
Chci jen přežít tohle všechno a být z toho už venku...