Cesta za Pánem zla

15. Spolupráce

Téměř každý den trávila Morgana svůj volný čas v knihovně spolu s Tomem. Musela uznat, že jeho inteligence byla opravdu vysoká. Podařilo se jim sepsat si osnovu k jejich práci, ale zamrzli na mrtvém bodě. Ani jednoho nenapadli žádné způsoby na zlepšení bezpečnosti školy.

„To je k ničemu. Všechna bezpečnostní kouzla na školu už byla použita. Můžeme napsat jedině o tom co vlastně ví všichni.“

Morganě pomalu docházela trpělivost a to hned z více důvodů. Nic ji nenapadalo, trávila čas s člověkem, kterého má nějak zneškodnit a co bylo nejhorší, vůbec jí to nevadilo. Připadala si jako zrádce.

„Občas mám dojem, že snad ani nepatříš do Zmijozelu. Něco určitě vymyslíme, tak nejanči Andrewsová.“

Však tebe ten samolibý úsměv přejde...

Najednou se Morgana zarazila a vytřeštila na Toma oči.

Vymyslíme, vymyslíme.... To je ono! Vymyslíme nové kouzlo!

„Co na mě tak zíráš? Knihy jsou na stole, pokud jsi si toho nevšimla.“

„Tome, ty jsi génius! Právě jsem zjistila, co můžeme udělat!“

Morgana se ani nepozastavila nad tím, že Raddlea oslovila jménem.

„Moc dobře tě nechápu. Můžeš mi to nějak vysvětlit? A zkus vypustit to nadšení.“

„Podle učitelů patříme mezi nejchytřejší a nejnadanější žáky na škole. Měl jsi pravdu, něco vymyslíme. Vymyslíme nové kouzlo.“

Raddle na Morganu chvíli zíral a vypadalo to, že se jí vysměje, ale nakonec začal přikyvovat.

„Pravda. Pokud bychom použili některé stávající kouzlo v kombinaci s jiným a přidali něco nového, mohlo by vzniknout naprosto neoblomné kouzlo.“

Tentokrát se samolibě usmívala Morgana. Blížila se pátá hodina  a tak se vydali zpět na kolej.

„Jsi opravdu chytrá. Mohl by z nás být skvělý tým.“

„Skvělý tým v čem?“

„Copak jsi nepřemýšlel, co budeš dělat po škole? Mohli bychom spolupracovat.“

Morgana se zarazila.

Spolupracovat? Na vraždách? Hochu, kdybys tak věděl...

„Jsi blázen, Raddle. Kdo ví, co bude za dva roky? Hezky se to poslouchá, ale raději žiju přítomností.“

Přidala do kroku a zase měla pocit, že si na něco nedokáže vzpomenout. Raddle ji dohnal.

„Však počkej Andrewsová, jednou budu tak mocný, že mi svět bude ležet u nohou.“

Tak na to zapomeň. Od toho tu jsem já.

„Když myslíš. Nemám tak vysoké cíle, takže se ti ke spolupráci stejně nehodím.“

Morgana vešla do společenské místnosti a vzteky rudého Toma nechala za sebou.

Následující dny se k takovému rozhovoru už nevrátili. Veškerý čas věnovali novému kouzlu. Dva dny před koncem termínu se jim to konečně podařilo.

„Máme to! Andrewsová, dokázali jsme to!“

Morgana se po dlouhé době opravdu upřímně usmívala.

„Jsme přece ze Zmijozelu. Museli jsme to dokázat.“

Jejich kouzlo Perfektus andorum sonor bylo bezchybné. Fungovalo na jednoduchém principu. Poznalo nežádoucí objekt, spustilo poplach a danou osobu nebo tvora znehybnělo.

Když svou práci odevzdali Brumbálovi, byl překvapen a nadšen.

„Výborná práce! Věděl jsem, že to zvládnete skvěle. Zasloužíte si odpočinek. Zítra jste omluveni z výuky.“

„Děkujeme. Nashle, pane.“

Nejprve vyšel Tom a až po pár krocích si všiml, že Morgana vedle něj není. Otočil se a v tu chvíli se chodbou ozval uši rvoucí bolestný křik. Morgana se zhroutila k zemi a stále křičela. Tom byl v mžiku u ní a Brumbál taktéž. Křik utichl a Morgana upadla do bezvědomí.