Cesta za Pánem zla

26. Nová doba

Albus Brumbál seděl u stolu ve své pracovně. Již téměř deset let byl ředitelem Bradavic. Svou práci miloval, byl šťastný, když viděl studenty, kterým je škola domovem. Něco mu přesto scházelo. Pohledem sklouzl na fotku dívky, která mu změnila život. Dívky, která je dvacet let po smrti a přece jen nezemřela. Dívky, kterou považuje za svou dceru. Dívky jménem Morgana Andrewsová.

„Osude?“

„Čekala jsem, kdy mě zavoláš.“

„Poprvé jsem zemřela, že ano?“

„Ano, ale v tvém případě je smrt relativní pojem.“

„Kdo? Kdo mě zabil.“

„To ti nemohu říct dítě.“

Morgana si povzdechla.

„Co teď?“

„Teď počkáme na novou dobu.“

„Kdo rozhoduje o tom kam se dostanu? Ty?“

„Kdepak, drahá. Tohle náleží Nejvyššímu.“

„Z toho jsem opravdu moudrá. Zajímalo by mě, kdo si mě bude pamatovat?"

„Kromě Albuse? Ti lidé, kterým jsi se zaryla hluboko do srdce. Těm se nebudou měnit vzpomínky. Někteří si tě možná budou pamatovat jen povrchně. Netuším, ale kdo a zda vůbec někdo takový bude.“

„Změnila jsem vůbec něco? Mám pocit, že jsem selhala.“

„ Nemůžu ti říct, co přesně jsi změnila, ale rozhodně jsi už teď zachránila stovky životů.“

Jak rychle se Osud objevila, tak i zmizela. Morgana se ponořila zpět do svých myšlenek. Musela se uchechtnout. Už druhý člověk ji miloval, zatímco ona jeho ne. Ať už Toma nebo Franka, ani jednoho nemilovala jinak, než jako své přátele.

Albus se zrovna rozhodl jít spát, když místností zazářilo bílé světlo. Okamžitě na pracovnu uvalil tišící kouzlo a připravil se. Doufal jen, že se nemýlí a opravdu se jedná o příchod Morgany. Vše probíhalo stejně jako poprvé. Brumbál klečel u křičící Morgany a jemně ji držel. Po chvíli křik ustal a Morgana otevřela oči.

„Albusi! Tak ráda vás vidím!“

Všimla si, že hodně zestárnul. Jeho dříve hnědé vlasy a vousy byly již protkané bílými pramínky. Na tváři přibyly vrásky, jen oči byly stále stejně laskavé.

„Morgano, já vidím rád tebe. Pojď, posaď se, čaj ti jistě přijde vhod.“

Morgana jen vděčně přikývla.

„Kde jsi vlastně byla?“

„Já nevím. Netuším kde ani jak dlouho. Probudila jsem se až teď. A co se tady událo? Mám jen vzpomínky, potřebné pro mé fungování na škole. K mé smůle jsem opět ve Zmijizelu.“

Morgana se zašklebila, jako kdyby kousla do citrónu.

„Hodně se toho změnilo. Po tvé smrti se Tom, dnes známý jako Voldemort zhroutil a uzavřel se do sebe. Po odchodu ze školy o něm nějakou dobu nikdo neslyšel. Dnes už ho znají všichni. Po vzoru Grindelvalda postavil obrovské vězení. Unáší a mučí kouzelníky mudlovského původu. Co víme, zatím je nezabíjí. Jeho moc je obrovská a společnost se ho bojí. Několikrát za tu dobu navštívil i Bradavice s žádostí o místo učitele. Jak profesor Dippet tak i já jsme ho odmítli. Co bude pro tebe nejdůležitější informací je, že zná část věštby o tobě. Jeden z tvých příbuzných se přidal ke Smrtijedům.“

Morgana mlčky přešla k oknu a hleděla na zasněžené pozemky.

„Kolik toho ví? A jak vy toho tolik víte?“

„Říká ti něco Fénixův řád?“

„Jistě. V naší době není nikdo kdo by nevěděl, co byl Fénixův řád a kdo ho založil.

„Určitě si pamatuješ, že už na škole jsem měl informace o Tomových schůzích. Můj tehdejší informátor zůstal u Smrtijedů a zároveň je členem Fénixova řádu a svou loajalitu mi již nesčetněkrát prokázal. O věštbě ví Raddle dost, ale špatně si ji vyložil. Očekává, že se osoba z proroctví objeví až bude na vrcholu sil, aby spolu mohli bojovat."

„Kdo je ten informátor?“

„Dimitrij Kozlow.“