Zákon smečky: tvrdé začátky [PROBÍHÁ PŘEPIS+KOREKCE]

16. Kapitola

Poražený pes není mrtvý pes. Poražený je zneuctěný a čeká na odpuštění. Ale odhozený pes už mrtvý je. Odhozený svou vlastní smečkou.
A právě odhozená smečkou se cítila Sojka, když zazněl hlas Bety. Nevěděla, co vůdčí fena říká a bylo jí to jedno. Určitě poukazovala na následky Sojčiny prohry, i když to asi mohlo být všem jasné. Alfa nepatřil k těm, kteří by snadno odpouštěli. Ostatně to Sojka taky ne, ale dala by všechno za to, aby se mohla změnit. Aby oni oba.
Kdyby Sojka dokázala odpouštět, nic z toho by se nestalo. Uvědomovala si, že kdyby odpustila Betě její neúctu a to, že nevyla, všechno by bylo jinak. Právě odpuštění tady chybělo. Jenže takové věci, jako je například neúcta či vyvržení vlastního druha a jejího otce ze smečky, protože chtěl pomoct, ty se odpustit nedají. A proto se ze Sojčina života stal jeden temný, začarovaný kruh. Nedokázala odpustit a proto nedokázala vyhrát. Prosadit se. Zapadnout.
Jestli dnes prohraje, zemře a nebo bude ocejchována. Jinou možnost Alfův přístup nenabízel.
Když se tón v hlase Bety zmněnil, Sojka poznala, že teď se chystá klást podmínky na srdce svému druhovi. Ale ten její slova po chvíli odbyl netrpělivým zavrčení. Nestála mu za řeč. Alfa počítal s tím, že se Sojkou bude rychle hotový. Nepřipravoval se, nepřijímal podporu ani odpor. Hlídkařka pro něj bude prostě jen další vyvrhel. Další mrtvý.
Alfa si nedokázal vysvětlit, jaktože se vůbec opovážila mu vzepřít. To už tak moc upadl? Nicméně to bude muset napravit. Až tohle vyřídí a zbaví se vzpurných duší, přitlačí na smečku. Dohlédne si na to, aby vládla kázeň a psi byli čestní a věrní.
Bílá fena zmlkla a předala slovo Třetímu psu. Jedině on měl právo vyhlašovat a ukončovat souboje s Alfou nebo Betou. Tak zněl Zákon smečky.
Rváč si něco zamumlal skrz vzpurně sevřené pysky, ale potom se ovládl, nasadil kamenný výraz a předstoupil před smečku. Jeho hladká srst se zaleskal ve svitu Měsíční psice. A právě díky tomu bylo znát, jak se chvěje. Nesouhlasem? Zlostí?
Smečkou zavládlo hrobové ticho a tentokrát už nebyl slyšet ani vzrušený šepot. Každý Rváče respektoval.
Sojka seděla vzpřímená uprostřed půlkruhu, který pro ni ostatní psi vytvořili. Cítila na sobě upřený pohled svého bratra, ale rozhodla se to ignorovat. Zpod přivřených víček mžourala po členech smečky, kteří se teď chystali vyslechnout si Rváčův proslov. Byli jí ukradení. Teď už ano. Teď už jí bylo naprosto jedno snad úplně všechno.
Rváč zavrčel a začal: "Smečko, je načase začít." Dovolil si dramatickou odmlku a sledoval reakce psů. Většina zalapala po dechu nebo zkroušeně sklonila hlavy. Jen Kudlanka a Duch se pro sebe usmáli. A Beta, která se teď skrývala ve stínu pod skálou tak, aby ji nebylo vidět, vystavovala světu tesáky ze všech nejjasněji.
Rváč pokračoval: "Sojko? Alfo? Přistupte." Sojka se ani nehla. Chtěla nejdřív vidět Alfu. Ten se samolibě zakřenil, švihl svým chundelatým ocasem a udělal krok vpřed. A potom další. Jeho bohatá srst se zvlnila, když udělal skok a přistál na svém právoplatném místě na plošině skály. Tam, před zraky celé smečky, se otočil na podpadku a podíval se fence do očí. "Sojko?"
Navzdory jeho postoji a výrazu tváře byl jeho hlas mírný a klidný, snad i malinko ztrápený. Sojka ale věděla, že jenom sází masku. Zvedla hlavu, nehleděla ostatních psů a sedla si na délku ocasu před Rváče. Potom se otočila čelem ke smečce.
Alfův hlas znovu zazněl, tentokrát však bez přetvářky: "Smečko, utvořte pole!" Vyštěkl. Jeho hlas se chvěl netrpělivostí. Jen aby to už měl za sebou!
Všichni přítomní se okamžitě dali do pohybu a utvořili uprostřed tábora široký kruh, ve kterém se zápas odehraje. Alfa bez váhání vyrazil a stoupl si k jednomu z krajů, tam, kde seděla jeho Beta. Sojka se oproti němu nemínila stát středem pozornosti. Pomalu a malými krůčky se šourala na své místo.
Na své místo na bojišti.
Všechen životní elán už ji opustil. Sám její život jakoby ztratil veškerý smysl. Bylo jí jedno, jestli zemře nebo se stane vyhnancem. Smrt by tohle alespoň všechno ukončila.
Už byla blízko. Zpod přivřených víček si všimla žalostného pohledu Borky. Malá fenka jen stěží zadržovala slzy.
Vidět své štěně v takovém stavu je pro každou matku něco neunesitelného. Ať už je to matka vlastní, nebo náhradní.
Sojčiny tlapky zašustily o trávu, když země pod jejíma nohama přešla z prachu, ušlapaného nespočtem psích pacek, v bujnou zeleň u okraje tábora. Tam, kde se vždy konaly souboje. Na malé loučce.
Po dlouhé době měla pocit, že je něco víc, než jen něco míň, když si přes všechnu tu mlhu, která jí zacláněla pohled, všimla povzbudivých pohledů svých přátel. Musela se usmát. Měsíční psice jí možná opustila, ale přátelé ne. Přátelé zůstávají věrní.
Byli to její bratr Prach, Borka, Vločka a Rváč. Ti ostatní, což byli Kudlanka, Duch, Trnek, Svišť a Srnka, vše sledovalj podmračeným, lehce ironickým pohledem. Měli za to, že tohle rychle skončí.
I ty, Svišti? Sojka znovu sklesla na mysli. Někteří přátelé nejsou takoví, jací by měli být.
Když si uvědomila, že stojí právě před nemilosrdným pohledem Alfy, zarazila se a srst na hřbetě se jí bezděčně zježila. Ovládla ale svoje emoce a raději si klidně, se sklopeným čenichem sedla a dál čelila pohledu vlčáka.
Nepříjemné ticho prolomil hlas Třetího psa: "Náš Alfo, jsi připravený utkat se s hlídkařkou Sojkou v souboji, abys obhájil svou pozici vůdce smečky?" Sojku napadlo, jestli už Rváč musel tohle někdy říct. Alfa přivřel oči a potom samolibě odpověděl. "Samozřejmě."
Nato se Hlídací pes otočil k menší, teprve ranně odrostlé fence a trochu ponurejším hlasem se zeptal: "Hlídkařko Sojko? Jsi připravena utkat se s Alfou v souboji, aby ses pokusila uchvátit pozici vůdkyně smečky?" Sojce bleskla hlavou jediná myšlenka. Ne.
"Ano." Zavrčela přidušeně. Rváč jakoby doufal, že řekne právě ne. Když ale uslyšel odpověď, jeho ocas se svěsil a on o krok ustoupil. "Dobrá." Potom se otočil k celé smečce.
"Smečko, je načase stát se svědky tohoto souboje. Alfo, Sojko, připravte se."
Svět se jakoby zastavil. Sojka si byla vědoma toho, jak se svaly Alfy napnuly a jeho hřbet naježil. Ona se však nezmohla na víc, než jen se postavit do bojové pozice. Prohrála už teď.
"Psi..." Sojka, s vědomím, že tohle je naposledy, věnovala smutný pohled svému bráškovi. Ten jí ho pouze opětoval.
"...na můj povel..." Jejich oči se setkaly. Nezapomeň na mě.
"...BOJUJTE!!" Nezapomenu.