Prokleti Osudem [✔️]

XI.

Pro prolézání všech možných a nemožných webů o vlcích a dlouhodobém odkládání jsem konečně upravila první části (oddělila text do odstavců) a taky upravila věk, kdy si vlčata vybírala dospělá jména – tehdy jim bylo pět měsíců.

Iciriny se Starlight si daly načas. Tedy alespoň podle Firclaera, někdo jiný by mohl tvrdit, že jim to trvalo stejně dlouho, jako každá jiná hlídka.

„Star!" vyštěkl a vyrazil své sestře naproti, hned co se objevila na kraji tábora. „Jaká byla hlídka?"

„Dalo se to," usmála se vlčice. Pak se otočila na novou členku smečky: „Jdi podat hlášení Laře, ano? Je celá bílá, poznáš ji." Iciriny přikývla, váhavě se rozhlédla po vlcích a pak vyběhla.

„Jsi v pořádku?" zajímal se Firclaer okamžitě.

„U Předků, Firclaere," protočila očima, „nic mi neudělala. Není to chodící zabiják. Jen jsem jí vysvětlovala, jak to ve smečce chodí." Na chvíli se odmlčela, ale pak klidnějším hlasem pokračovala: „U Nebeského jezera viděla ty kameny. Sice jsme byly na druhé straně, ale... Když se ptala, o co jde, řekla jsem, že se jednalo o trest a dál to nerozváděla. Co se dělo tady?"

„Nic zvláštního. Akorát se zařadím zpátky do každodenních hlídek, povinné cvičení skončilo." A i kdyby mu to Alfa nedoporučil, už dávno se rozhodl, že bude pilovat své dovednosti. Chtěl si být ohněm jistý a nebát se toho, že by náhodou podpálil les. Jen musel vymyslet, kde bude cvičit. A kdy, aby to pro Iciriny nebylo nápadné.

„Měl by sis s ní promluvit," ozvala se Starlight. „Nemyslím, že by byla zlá. Alespoň ji nesuď předem, prosím." Firclaer v jejím hlase slyšel výtku a sklopil hlavu k zemi. Věděl, že sestra naráží na jeho chování. Starlight to nemyslela zle, ale se zvyšujícím se věkem se projevovala majetnická stránka černého vlka a jí to občas dohánělo k šílenství.

„Už jsem se rozhodl, že si s ní popovídám," zamručel vlk na svou obranu a obrátil se k táboru čelem. Netrvalo mu dlouho, aby ji našel. Zjevně už podala hlášení Laře, protože teď ležela ve stínu stromů na východní straně tábora. Znova se podíval na Starlight, ta nepatrně kývla, což bylo to poslední pobídnutí, které potřeboval, aby se vzápětí rychlým krokem dostal přes tábor až k novému přírůstku smečky.

„Ahoj," houkl příjemným hlasem a usadil se kousek od ní.

Iciriny zvedla hlavu, čímž porušila klubíčko, v němž ležela, střihla uchem a v očích se jí mihlo cosi jako zmatení. „Ahoj?"

„Omlouvám se ti za to u řeky," začal Firclaer, hlavně kvůli tomu, že si nebyl jistý, co přesně má říct.

„V pořádku," přerušila ho vlčice, než stačil pokračovat. „Byla jsem nepřítel. Mohla jsem na vás klidně zaútočit, ne-li vás zabít."

Nevím, jestli by se ti to podařilo, pomyslel si vlk. Ne, že by podceňoval její schopnosti, vždyť sami Předci vědí, že bojovat ji ještě neviděl, ale on měl na své straně jisté schopnosti. „Můžu se tě na něco zeptat?"

Iciriny zaujala lepší pozici pro ležení a povídání zároveň. „Zeptat se můžeš, ale nezaručuji, že odpovím."

S tímhle se setkal poprvé, ale nevadilo mu to. „Kolik ti je?"

„Předpokládám, že jako tobě a Starlight. A než se zeptáš; jsme zhruba stejně velcí, stále se na nás drží pach mláďat –" při tomhle trochu vycenila tesáky, jako by tu skutečnost snad neměla ráda – „a máme i jiné poznávací znaky." Na chvíli se odmlčela. „Je mi devět Lun*."