Příběhy okolo nás

1

Vidíš tamtu holku? Jo, přesně tamtu. Ta co se směje možná až moc nahlas a jejíž gestikulace je výraznější než světlo mobilu uprostřed noci. Máš pocit, že je energická? Temperamentní? Milá? Společenská? Možná taková je, ale co když se jen snaží schovat? Co když má pocit, že není dost dobrá? Třeba má strach, že bude sama a že si na ni nikdo nevzpomene. Je tu možnost, že když bys setřel ten úsměv, odhalil bys malou vyděšenou holku, která se jen snaží vystoupit, aby bylo vidět, že existuje, a že umí tohle a taky že je schopna tohohle. Nebo bys uviděl klidnou tvář, která se snaží zakrýt své nedokonalosti a nevypadat jako ta, co nic neumí. Taky bys mohl vidět někoho, kdo se snaží vypadat vesele, aby se o něj okolí nebálo. Ale kdo ví? Té holky se stejně na její příběh nikdo nezeptá.

Nebo když lidé vidí plačícího člověka, sami sebe se ptají. Copak se mu stalo? Proč je smutný?
A pak následují, měl bych mu jít pomoct.
Jenže občas lidé pláčou kvůli něčemu úplně jinému. Možná právě ztratil lásku svého života. Možná pláče radostí, ale neví jak přestat. Třeba se cítí podceňovaný. Taky se nemusí cítit dost dobrý. A může plakat i jen kvůli bipolární poruše chování. Jenže co když ne?
Co když je teď zlomený, a za pár minut se nechá srazit vlakem?
Co když ho za chvíli potkáš na nejbližším mostě?
Co když si doma vezme prášky nebo žiletku?
Co když si vezme pistoli a strčí si ji do pusy?
Nevíš. A dokud se ho nezeptáš, ani se to nedozvíš a budeš tedy jen tiše uvažovat a sledovat ho.

Když se malé děti bojí pavouků, je to roztomilé. Když se bojí bubáků ve skříni; ach ta dětská představivost! A když se schovávají pod peřinou v napjatých částech pohádky, prožívají to a očividně jsou empatická. Jenže děti jsou jiné. Bubák ve skříni, může být reálný, může být jen výplod fantazie a také je možné, že to je strach jejich nejbližších, který děti vnímají a přetvařují si ho do strašidla. Pavouk pro ně může být vzpomínka třeba někoho jiného, komu mohlo kousnutí pavoukem zničit život, ale také by to mohl být obraz jejich strachu z chycení se do něčích intrik, či že někdo chytne jejich milované a oni už je nikdy neuvidí. A pohádky? Co když si děti nejsou jisté, jestli by byli schopni porazit toho draka? Třeba se oni cítí jako ta zlá čarodějnice, nebo vidí své přátele pod strašlivou kletbou.
A my se na to jen usmějeme a mávneme nad tím rukou.

Když se rozhlédneš po obchodním domě, zjistíš, že spousta lidí někam jen bezvýrazně spěchá. Třeba si řekneš: Jéžiš, tenhle kluk je jen další výplod naší společnosti, utíká, ale nestíhá i když neví co. Jenže ,tenhle kluk' je možná jen zamyšlený a soustředí se na to, aby v davu nikoho nezranil. Také může myslet na něco u čeho neví jak se cítit, třeba na to, že ho jeho otec, který toho kluka i s matkou nechal samotné a teď svého syna konečně po letech pozval na večeři. Možná je produkt dnešní uspěchané doby, ale co to zapříčinilo? Chtěl zůstat sám sebou a něco se změnilo; co ho donutilo myslet si, že zapadnout do davu jako jedna z mnoha tváří je lepší než být sám sebou?
Máš tu odvahu a kuráž se ho však zeptat?

My se můžeme cítit jiní, ale ostatní nás mohou vidět jako tváře v davu, jako herce před oponou společnosti a jako loutky našich přesvědčení, které odmítají přestřihnout své provázky a žít vlastní život. A oni se nezeptají. Protože ta otázka nás může zranit a odpověď může být bolestivá pro ně. Jenže občas je to nutnost.

Takže... Zeptáš se?