Dary Prastarých

Úvod

V tu dobu bylo mlhavo. Tráva se třpytila díky kapičkám rosy, které byly rozeseté všude kolem. Někdo by si už pomyslel, že celý ten lesklý koberec a závoje mlhy nepatří do tohoto světa. Co bylo však nejpodivnější bylo mrtvé ticho. Nebylo slyšet ani živáčka, ani zavrzání větví na stromech, nebylo to takové to příjemné ticho. Tady šlo o mrazivé a zoufalé mlčení života, očekávání čehosi, co kompletně změní tok následujících událostí.
Jen vítr se občas se smutným zadutím prohnal okolo kamenného menhiru, ne většího než tři stopy, pokrytého hlubokými řezbami.

A právě u tohoto balvanu ležel jednorožec. Měl nádhernou stříbrnou hřívu a smetanově bílou srst. Majestátní ocas měl svěšený a nozdry se mu roztahovaly, vypouštějící drobné obláčky. Seděl strnule jako socha a vážným pohledem pozoroval louku. Po chvíli se však začal s námahou zvedat a postavil se na blyštivě zlatá kopyta pravíc: ,, A, to jste vy, drahá přítelkyně, očekával jsem vás později ".

Z mlhy se začala pomalu vynořovat silueta ženy s dlouhými vlasy a rozevlátým zeleným pláštěm, připomínajícím křídla. Jakmile přistoupila blíž, dalo se poznat, že má sytě hnědé vlasy a nádherné azurově zbarvené oči. Lehkým krokem přistoupila až k jednorožci, položila mi dlaň na hlavu v tichém pozdravu a s úsměvem řekla: ,, Také vás zdravím, milý jednorožče, doufám, že se vám daří dobře "
,, Daří se mi, jak nejlépe to jde ", řekl jednorožec a mírně se uchechtl. 
,,Jen bych potřeboval něco na ty své nohy, no to víte, jak stárnu, kolena mi přestávají sloužit "
Žena se usmála a pronesla: ,, Možná by přišlo vhod trochu jednorožčí magie, příteli, co říkáte?", a znovu se usmála
Ten si odfrkl a s úšklebkem prohlásil: ,, Vždyť víte moc dobře, má drahá nymfo, že na mne vlastní kouzla v takovýchto případech nefungují, musel by mne od smrti dělit pouhý vlásek, abych se vyléčil "
,, To bych vás v tom případě mohla pozvat k nám do paláce, abych vám to namazala, hned potom co-... ", nedořekla a posmutněla. Jednorožec si všiml, že se jí do očí derou slzy, Přisedl si k ní a položil hlavu do jejího klína, zatímco ona začala hladit jeho dlouhé žíně a slzy jí stékaly po tvářích. Rozuměl jí.

Byl si vědom, že toto setkání má účel, třebaže nemilý, byť velmi důležitý, a mělo k němu dojít už za okamžik, poněvadž se v mlze začaly objevovat další siluety a postupně nabývaly tvaru.
Bytosti, které se střídavě přesouvaly z mlhy k menhiru, byly všelijaké. Některé měli křídla, rohy či chapadla, jiné se zase velmi podobaly lidem až na pár rysů na těle, další byly podobné zvířatům (jako nám už známý jednorožec) a všechny k němu a nymfě přistupovaly a zdravily se s nimi. Jedna po druhé si potom sedaly na trávu nebo na kameny a čekaly, až to začne. Mlha se mezitím z větší části rozptýlila a slunce osvěcovalo vážné tváře a napjaté svaly.

Jednorožec počkal, až se všichni posadí a začal hovořit: 
,, Drazí přátelé, známí, rodino a vy ostatní, sic nerad, ale povinen jsem vás svolal kvůli naléhavé skutečnosti, která nepočká. Jak všichni víme, náš svět a vše v něm je ohroženo, neboť Entita sílí a prahne po moci, naší moci ".
Mezi bytostmi to zašumělo.
,, Před dvě stě tisíci lety se stalo něco, na co nikdo z nás nezapomene, a to, že jeden ze tří nejvyšších draků zmizel beze stop ".
Modrý drak, evidentně jeden z Trojky, smutně přikývl a vyfoukl  z nozder oblak kouře.
,, My jsme ho však nakonec vystopovali, a to jen díky naší nejdražší Sibyle". 
Zmíněná čarodějka s hustými černými vlasy a trochu křivým nosem se zarděla a uklonila: ,,Ke službám dobra ", zašeptala a v davu to souhlasně zahučelo.
,,Problém ale je", pokračoval jednorožec ,,že místo, kde ho Sibyla ve své vizi zahlédla, nikdo z nás nezná, jelikož není... není ve Třinácti dimenzích.

Rozpoutal se hotový chaos. Z davu na jednorožce křičelo nejméně deset bytostí, jaký je to lhář a podvodník, a všichni sebou házeli zlostí. Přehlučel je obr, který zařval: ,, JAK TO, ŽE TO NENÍ VE TŘINÁCTI DIMENZÍCH, VŽDYŤ NIC JINÉHO NEEXISTUJE!", a vztekle si dupl do země.
Jednorožec počkal, až se ostatní trochu ztiší, a hlubokým hlasem, plným trpělivosti, pronesl:
,, To jsme si také mysleli, je to ale bohužel tak. Vypadá to, že Její útočiště je v nějaké dosud neviděné a netušené čtrnácté dimenzi, a tam bude i Zlatý drak". Ztichl a zahleděl se na vrcholky borovic, které se ve slabém vánku kývaly. Dav pomalu přestal hlučet a nastalo ticho, při kterém se každý ponořil do vlastních myšlenek. Šumění stromů bylo to jediné, co se ozývalo.
Ticho protnul jednorožec: ,,To, co je však důležité a o čem budeme dnes hovořit je to, že Sibyla měla ještě jednu, mnohem strašlivější vizi... Zlatý drak není jediný, koho si Entita vzala. Bude jich více, celé desítky, i já mezi nimi budu ", řekl ustaraným hlasem a pokračoval. ,, a proto jsem hledal řešení a nalezl jsem ho, ptám se ale vás, protože je to na nás všech. Na tuto chvíli se hodí jen jedno kouzlo, to nejsilnější a nejčistější, a myslím, že ho každý zná, je to Essentia Antiquis ".

Neozvalo se ale nic, předpokládal tedy, že všichni tají dech. Pak se osmělila nymfa a zeptala se, klepajíce se. ,,P-Prastará esence? Myslíte, že je to dobrý nápad? Já osobně bych svou sílu nikomu nedá-
,, Ale nymfo, vy nevíte, v jak peprné situaci se právě teď nacházíme ", skočila jí do řeči hvězda. ,,Pokud si jednorožec myslí, že to je třeba, měli bychom to udělat ", a začala rozčilením poblikávat.
Shromáždění opět souhlasně zabručelo a jednorožec se usmál: ,,Nebojte se, pro tento nelehký osud jsem vybral svět lidí, který se nachází v Sedmé dimenzi, tam také Essentiu Antiquis sešleme a umožníme tak náš návrat.
Je však potřeba se dohodnout. Jsou všichni pro tuto sice velkou oběť, ale zároveň naší možnou a jedinou záchranu? Jste ochotni dát svou sílu lidské rase, ať už bude naší spásou či záhubou? "
Všichni, až na pár jedinců, kteří se rozplakali, začali souhlasně bručet a počali se chytat za ruce, tlapy, chapadla, jednoduše za co jen mohli, až vznikl velký kruh, a rázem ztichli, jelikož každý už věděl, co přijde. Jednorožec ještě pronesl: ,,Teď jsme připraveni, přátelé ", a ztichl také.

Vítr přestal hučet, jakoby ho majestátnost okamžiku utišila, a jednorožec spolu se Sibylou a všemi ostatními začali odříkávat: ,, Öma di onkorei om singul rostarn fog parndurg mi sterei... ".
A v tu chvíli se zvedl vítr, začal burácivě dout a uprostřed kruhu se s duněním formovalo fialové světlo, které jakoby bylo složeno z malinkých jisker. Rozlévalo se všude kolem neuvěřitelnou rychlostí a pohltilo celý palouk. Všude to burácelo a hvízdalo a vítr už se stal spíše vichřicí. Pak najednou jako mávnutím kouzelného proutku vše utichlo a ze světla s tichým šustěním vylétávaly mraky motýlů, usedající na menhir, jehož řezby byly teď rozžhavené do běla, a tvorečkové, jen co usedli, s tichým lupnutím zmizely někam, kde měli tamější obyvatelé zrovna noc.




Zdravím všechny, co jste natrefili na můj příběh, jsem moc rád, že tu jste a doufám, že vás neodradil dlouhý úvod, jelikož další episody budou o poznání kratší. :) no, to je tak nějak vše, co bych zatím měl říci, na první episodě pracuji a snad bude brzy :D takže se zatím mějte a hoj :DD