Pod zámkem

Kapitola 13.

Spěchal k místu nehody jen proto, aby pomohl Deidarovi. Myšlenka, že se vrátí k autu plného mrtvol, jeho mrtvých kamarádů, mu zvedala žaludek. Neuvědomoval si, co způsobil. Zradil Akatsuki, ti teď půjdou i po něm. Šance ochránit Deidaru, natož sebe, byla mizivá. Musí se co nejdřív ztratit. Jakmile se blondýn vzpamatuje a bude moct chodit, opustí starou myslivnu a budou utíkat. Ještě nevěděl, kam půjdou, ani jak rychle se budou moct pohybovat. Museli ale pryč, co nejdál. Musel Deidaru ochránit, i kdyby to znamenalo, že zmizí na pustý ostrov, daleko od civilizace.

Pod nohama mu křupaly klacky, listí šustělo. Zastavil a opřel se rukou o strom. Hleděl na auto, kterým před hodinou jel. Pevně zavřel oči, aby se nemusel dívat na své mrtvé kamarády. Svědomí ho tížilo snad poprvé v životě, nevidomost mu pomáhala od bolesti.

Rychlým krokem a přivřenýma očima se dostal k vozidlu, otevřel dveře u řidiče, který okamžitě přepadl ven, přímo Sasorimu pod nohy. Ten se na něj snažil nedívat. Mrtvola jeho oči sice přitahovala, ale Akasuna si opakoval, že na něj nesmí pohlédnout. Pouze vezme vodu a poběží zpátky.

Najít pet láhev nebylo těžké. Jako vždy se válela spolujezdci pod nohama. Naštěstí byla celá a z půlky plná. Sasori se mohl radovat. Rychle ji sebral a utíkal pryč. Po pár metrech se však zastavil. Neodvažoval se otočit, krev mu ztuhla v žilách. Zdálo se mu to, nebo periferním viděním zahlédl...

Roztřeseně otočil hlavu, aby se přesvědčil, že se nespletl.

Skutečně.

Hidanovo tělo zmizelo.

***

„Ještě pořád žádné zprávy?" zeptal se Fugaku, když Kisame domluvil s policistou. Už nahlásili i Itachiho zmizení a vysvětlili souvislosti s Deidarou. Nikdo však ani o jednom nevěděl. Deidara zmizel před víc než dvanácti hodinami, Itachi před šesti. Policii se zatím nepodařilo najít jakoukoli stopu.

„Ne. Bohužel," zavrtěl hlavou Kisame a promnul si obličej.

Uchiha tiše zaklel a opět začal pochodovat po místnosti. Nemohl jenom nečinně sedět a čekat. Zároveň ale nemohl dělat nic jiného, tohle musí nechat na policii. Ani neví, kde by Itachiho hledal. Deidaru už vůbec ne.

Byl bezradný.

Postavil se k oknu a zadíval se na východ slunce. To ještě nebylo vidět, ale obloha se zbarvila do krvavě rudé a stejnou barvou, akorát světlejším a vyzývavějším odstínem svítily i chumáče mraků. Vzpomínal na časy, kdy byli jeho synové malí a on je vychovával. Nikdy nezapomene na den, kdy se narodil Itachi, jeho první syn. Cítil se tak moc šťastný, že jeho vzájemnou lásku s milovanou Mikoto doplňuje třetí člen rodiny. Strašně ho miloval. Dával mu tolik lásky, často si brával v práci dovolenou, jen aby mohl být se svým synkem, nikdy nezanedbával své rodičovské povinnosti.

Když jeho žena přišla o pár let později se zprávou, že je opět těhotná, jeho kelímek se štěstím se přelil. Stejně jako on, i Itachi se na příchod miminka těšil. Tenkrát nejmladší Uchiha ve věku pěti let četl svému nenarozenému bratříčkovi pohádky a plánoval, jak si s ním bude hrát.

V posledních měsících těhotenství však nastaly komplikace. Porod tak začal o měsíc dříve, než byl plánovaný termín. Radost z nového přírůstku se nedostavila. Místo toho následovaly měsíce truchlení.

Bolestně zavřel oči a v duchu se omlouval svému mladšímu synovi, že mu nebyl lepším otcem. Když se narodil Itachi, zahrnul jej láskou a snášel mu modré z nebe, jenomže se Sasukeho narozením přišlo dlouhotrvající trápení. Bez Mikoto se cítil jako bez duše, nedokázal se před svými dětmi usmívat a hrát, že se nic nestalo. Finančně na tom byl velice dobře, ale po psychické stránce zase naopak hodně špatně, a to se odráželo i na jeho synech, především na Sasukem. Malinká, malilinkatá část v něm Sasukeho obviňovala ze smrti jeho ženy, avšak svého druhého syna nemiloval o nic víc, ani o nic míň než svého prvního.