Můj nádor/Moje cesta

Úvod

Očekávám, že si tohle moc lidí nebude číst ale mě nejde o sledovanost ale o to abych se mohla vypsat z toho co mě trápí

Je mi 16 let, a ano je mi 16 let, i když na to nevypadám ale časem ti to vysvětlím.
Můj život nebyl zrovna od začátku veselí, už mi stihlo potkat domácí násilí od táty, šikana a nemoci psychické i fyzické.
Už mám od první třídy diagnostikovanou depresi, úzkost a rodiče to neřeší.. no spíš to řeší že na mě křičí, že jsem blázen, který patří do ústavu a chtějí se mě zbavit.
To násilí jsem zkoušela řešit cca před rokem s výchovný poradkyní ale ta mi jen na to řekla, že si za to můžu sama jakou má táta povahu a že je výbušný..

Začalo to tak, že jsem začala v pěti letech jezdit k endokrinologovi s tím, že málo a pomalu rostu, což znamená Turnerův syndrom.
Musela jsem si píchat od 5 let do 15 do stehen ve formě injekce růstový hormon, což mě občas štvalo. Byla jsem hyperaktiví dítě, takže se mi moc nelíbilo si píchat každý večer injekci a být pak v klidu.
Ke konci už jsem to trochu flákala ale nyní mám krásných 159cm.

O rok později, když mi bylo šest let mi doktoři na endokrinologie zjistili z krevních testů, že mám zpomalenou funkci štítné žlázy. Začala jsem kvůli tomu brát každý ráno na lačno jeden prášek eutyrox..
Když jsem přespávala u kamarádky, u příbuzných nebo ve škole, tak jsem si připadala divná, že už ostatní můžou jíst a já jak debi* musím čekat 30minut po tom prášku..
Občas mi to štve, obtěžuje, že je musím brát ale už to tak bude celoživotně jinak kdybych ty prášky nebrala mohla bych upadnout do myxedémového kómatu.

A teď to začíná

8.2.2018
Doktoři mi při kontrolním sonu štítné žlázy našli uzel nebo-li nádor o velikosti 2mm.
Popis dne:
Nemohla jsem do školy, protože jsem musela jest s tátou na kontolní sono štítné žlázy. Už mi to sono dělali několikrát a bylo všechno v pohodě až na tenhle den..
Sedli jsme si do čekárny ale naštěstí jsme nečekali moc dlouho a doktorka si nás požádala abychom přišli dovnitř, kde se provádí sono.
Škrabalo a bolelo mě v krku a trochu jsem se obávala, jestli tam něco doktorka najde.. nevím co jsem si pod slovem "něco" představovala ale nejspíš nic dobrého.

"UZEL"

Uslyšla jsem od doktory, podívala jsem se na monitor a trochu se to tam rozvítilo, což mě vytrašilo, protože jsem si vzpomněla na film "Hvězdy nám nepřáli". Gus tam něco podobného říkal:" Byl jsem v nemocnci a monitor se rozvítil, jak vánoční stromeček"..

Po vyšetření jsem moc nevěnovala tomu pozornost až do večera...Mamina si o tom uzlu hledala informace na mobilu a viděla jsem slovo, které mi změnilo život.

NÁDOR

Dělala jsem, že jsem nic neviděla a šla jsem do pokoje si také hledat informace o tom uzlu. Hodně jsem brečela, já nechci umřít. Napsala jsem to nejlepší kamarádace a mému nejlepšímu kamarádovi a začali mě uklidňovat.

Po pár dnech jsem to řekla jednomu učiteli, kterého máme na přírodopis a on mi to potvrdil.
V zeměpise jsem se dosti zhoršila, protože jsem se nemohla soustředit na nic jiného než na to, že můžu umřít na rakovinu..
Učitelka za mnou přišla a začala mi říkat:" Adél já vím, že se trapíš, kdybys sis mě svěřila ulevilo by se ti, přeci víš, že můžeš za mnou přijít kdykoliv".
Já jsem jí odpověděla:" Děkuji.." A dál už nevím.

Když zazvonilo na přestávku, tak jsem popadla odvahu jí to říct o tom nádoru.
"Paní učitelko, chtěla bych Vám něco říct" Řekla jsem učitelce a ona si mě pozvala do kabinetu.
"Copak tě trápí Adél?" Zeptala se mi učitelka.
"Jedná se o mé zdraví.." V ten moment jsem uviděla v učitelčiných očí smutek s strach. "Byla jsem na kontrolním sonu štítné zlázy a doktoři mi tam našli.. našli" Nedokázala jsem to doříct a tak mě požádala abych jsem si sedla na židli.
"Nádor" Dořekla jsem.
V průběhu rozhovoru jsem si o tom povídali ale stejnak nezapomenu na ten výraz, kdy měla slzy a strach v očích..

Předtím jsem si života moc nevážila ale tohle mi otevřelo oči, v minulosti jsem se vlastně trápila jen kvůli blbostem a teď si přeji být zdravá.
Bojím se, že nikdy nebudu moct jít na koncert mý oblíbený skupiny Kabát, hodně se bojím,že neztihnu udělat věci, které chci udělat.
 
Říkám si, že to dám a půjdu na operaci a pak budu v pohodě ale pak přijdou myšlenky typu:
Ale co když bude zhoubný? Co Milan a Tom? Budou smutný až se to dozví. Co když do té doby bude metastázovat? Budu ještě chodit do téhle školy? Co na mě spolužáci budou říkat, když půjdu do školy bez vlasů a s jizvou na krku? A co když to nepůjde léčit a bude pozdě?
Často kvůli tomu brečím až se mi při tom svírá hruď a nemohu dýchat a musím se ve škole tvářit, že se nic neděje. Cítím při tom velký strach ze smrti, že už nebudu moct promluvit s osobou, kterou nejvíc miluji, nevím co mám dělat...
Myslím, že asi metastázuje.. pravidelně dva dny, každý měsíc, vykášlávám hlen s krví.. a bolí mě a škábe v krku.. Nemám alergii ani nemám rýmu.. Fakt nevím co se semnou děje a mám strach, že umřu na rakovinu..

V PŘÍŠTÍM DÍLE SE DOZVÍTE VÍC O LÉČBĚ..