Seděla jsem v křesle a zírala v seznamu kontaktů v telefonu na poslední napsané zprávy v aplikaci. Tomáš byl skoro poslední na seznamu zobrazovaných kontaktů, se kterýma jsem si psala. U jeho jména bylo i datum poslední zprávy někdy před 3 týdny. Zhruba v té době se totiž naše kamarádství s výhodami dostalo do mrtvého bodu, kdy mi jeho suché a na první pohled neochotné odpovědi naznačily, že náš románek se blíží ke konci. Akceptovala jsem ten postoj. Oficiálně jsme si nic neřekli. Ani předtím ani potom. V našem vztahu-nevztahu nedošlo k ničemu tak melodramatickému jako k prvnímu vyznání lásky, ani k žádné definici oficiálního začátku, a tak nemohlo dojít ani k oficiálnímu konci. Tak nějak jsme se prostě přestali potkávat... Stejně jako se zpívá „sejde z očí, sejde z mysli...". No, Tomáš mi sešel z očí, ale z mysli určitě ne.
Na fakultně začalo pro poslední ročníky magisterského studia zkouškové období, on byl v posledním ročníku, a tak se začal ve škole objevovat opravdu jen ve dnech, kdy měl nějakou zkoušku. Ale i když jsem si v hlavě odůvodnila, že to, že se nepotkáváme jako dřív, má své odůvodnění, které dokonce dává smysl, nemohla jsem se ubránit tomu, že mi to vadilo... Nepotkáváme se teď kvůli mně? Udělala jsem během našich schůzek něco špatně? Tlačila na pilu? Chovala se jako kráva a tím ho od sebe odehnala? Nedokázala jsem se pořádně na nic soustředit, když jsem pořád přemítala nad tímhle. Myslela jsem, že jsme se spolu měli docela dobře. Jako jo... asi jsem nebyla úplně přesně typ, se kterým by chodil nebo spal normálně. Byla jsem o tři roky starší, nebyla jsem fitness modelína, co by na Instagramu sdílela fotky svého superplochého břicha, protože jsem ho neměla. Ploché břicho, ne Instagram... Chodívala jsem cvičit, ale pořád jsem měla nějaké bříško, které se dalo schovat dobrými kalhotami. A pak jsem taky měla prsa. To ty fitnessky moc neměly. Nosila jsem brýle a neposlouchala Selenu Gomez. Poslouchala jsem skoro všechno, dokonce i americká country, a tím nemyslím jenom Taylor Swift na počátku její kariéry. Fandila jsem hokeji a nechápala honění se chlapů za míčem ve fotbale. Dělala jsem doktorát a když jsme se s Tomášem poznali, byla jsem součástí pedagogického dozoru na terénní exkurzi, které se ve svém posledním ročníku zúčastnil... Možná to byl ten věkový rozdíl. Ale... Já neměla pocit, že v sedmadvaceti jsem nějak šíleně stará a zralá do hrobu. A on ve čtyřiadvaceti už nebyl jen hloupoučký osmnáctiletý kluk, který má pocit, že sežral všechnu moudrost světa. Ale... Dost možná nebyl na starší. I když se to během našich schůzek vůbec neprojevovalo.
Nic z toho neměnilo fakt, že poslední zprávu jsme si napsali 15. listopadu, kdy mi řekl, že na státní svátek jede domů a do Brna přijede až akorát na zkoušky...
Koukala jsem na svůj telefon a přemýšlela, jak a co přesně mu napsat... Měla jsem načtených několik článků z Cosma na téma: Jak zábavně/vtipně/stručně nebo originálně říct svému partnerovi, že jste těhotná... Jenže ani jeden z těch článků nepočítal s tím, že otec mého dítěte není můj manžel ani přítel a víc, než originalitu toho sdělení by nejspíš ocenil, kdyby žádné dítě rostoucí v břiše neexistovalo.
Možná by to byl dobrý nápad na článek do Cosma: 10 způsobů, jak říct klukovi, se kterým jste spali, že spolu čekáte dítě! A pod to speciální odstavec: Pro ty, které čekáte dítě se svým studentem... Je jedno, že Tomáš mým studentem nikdy oficiálně nebyl a už ani nebude.
Ahoj, jsi v Brně? Napsala jsem nakonec. Po stisknutí tlačítka odeslat jsem byla jako na trní. I když jsem tak nějak tušila, že neodepíše hned, chovala jsem se jako cvok. Co chvíli jsem kontrolovala, jestli je zpráva doručena, jestli ji už četl a jestli už náhodou neodepsal...
Uběholo nekonečných 51 minut, než konečně napsal:
Ne. Jsem doma.
Nemusela jsem být Sherlock, abych si přečetla ten nevyřčený dodatek, že odepisuje snad jen ze slušnosti. Nepřibylo totiž žádné: Proč se ptáš? Potřebuješ něco? Chceš se sejít? Máš chuť na sex? Nic, co obvykle psával, když jsem se mu ozvala. Když jsem se mu ještě ozývala, než jsem to vzdala.
