Say you like me /CZ/

3. Goodnight

Jane se nesnášela za myšlenky, které už pár hodin měla. Jen co opustila Stark Tower, místo toho, aby se pustila konečně do četby Romea a Julie, začala hledat nejbližší čínskou restauraci, shlédla nabídku, vybrala, co by jim mohlo chutnat a rychle vyrazila domů prohledat šatník. Nemohla nic pěkného najít. Ve všem si připadala moc nevýrazná, v něčem až moc nafintěná. Nechtěla zase přijít v něčem elegantním, všichni to považovali jen jako večeři a ona byla jen poslíček. Ale stejně chtěla přijít v něčem pěkném. Dál hledala to staré vydání Alenky, našla ho pod postelí, kde našla matčinu koženou bundu, kterou si hned vypůjčila. K tomu si vzala obyčejné šedé tílko a nechala si ty samé upnuté kalhoty, jen je přežehlila. Ve sprše strávila nejvíce času. Hodně si namočila vlasy a poté se je pokusila vyžehlit. Jako zázrakem dnes byly poslušné a zůstaly rovné po celou dobu její přípravy, poté co se oblékla, následně tu cestu do čínské restaurace, kde bylo příjemné teplo a z krásně rovných vlasů nezbylo nic, než jen nespočet neposedných vln.

Jídlo přinesli přesně v okamžik, kdy jí zavolal robotický hlas s tím, že musí jídlo přinést naléhavě do patnácti minut, jinak se planeta Země ponoří do vlny věčného hladu. Jane připadalo, že zřejmě toho robota ovládal Stark, protože přesně to by řekl, kdyby měl hlad. Cestou nahoru do výtahu zkontrolovala, že má knížku u sebe, že vlasy jsou sice zvlněné, ale stále aspoň trochu učesané a že čína je stále horká a krásně voní. Opět znervózněla. Podívala se znovu do zrcadla ve výtahu, aby si prohlédla svou postavu. Nerozuměla dívkám, které chtěli být hubené. Nejraději by na sebe naplácala nějaké ty kila navíc, protože ona byla až nehezky hubená. Neměla téměř žádné svaly, měla kostnatá kolena a to, co měly být nohy, vlastně byly jen dvě tyčky. Frustrovaně si povzdechla, když shledala, že v tom oblečení vypadá ještě víc nesvalnatěji, než normálně.

Ale to už se dveře výtahu s cinknutím otevřely a jí ten krátký, pronikavý tón ujistil, že se ocitla zpět v realitě, kde byla jen poslíček a Lokiho knihovna. Seděli v obývacím pokoji u televize, sledovali nějaký pořad a když výtah cinkl, jediný Tony si toho řádně povšiml. Vyskočil na nohy, vzal si od ní jídlo a když se jí pokusil vrazit bankovky, ruce zvedla do obranného gesta a odtáhla se. Nepotřebovala tolik peněz. Jen těch pět stovek, tedy už jen tři stovky, protože za dvě stovky pořídila drahou večeři, ale už tak to byly peníze, za které se mi mohla s klidem pořídit funkční notebook, co bude plnit to, co po něm bude Jane chtít.

„Jo a tohle je pro Lokiho,“ vzpomněla si náhle, když si všimla boha sedícího v křesle a zamyšleně sledujícího onen pořad. Jakoby si jí až teď všiml, postavil se a došel k nim. Tony se mezitím odporoučel zpět na gauč, kde se svou přítelkyní, pravděpodobně Pepper, začal rozdělovat jídlo.              

„Alenka v Říši Divů,“ přečetl Loki název knihy a vzal si jí. Chvilku dlouhými prsty přejížděl po obálce s motivem karet, přemýšlivě si stále četl název a tentokrát opravdu pouze modré oči s nádechem šedi měl přivřené do úzkých štěrbin, na čele se mu rýsovala vráska zvědavosti.

„Musíte to brát s rezervou,“ řekla po chvíli ticha, které přerušovali jen laciné vtipy televizního pořadu, mlaskání a zvuky nočního New Yorku. „Je to vlastně pohádka pro děti. Ale je… zajímavá. Nepochopitelná. Nepochopitelná a neuvěřitelně populární. Sama to nechápu.“

„Určitě to pochopím, smrtelnice…“ přemýšlivě se na ní podíval.

„Jane,“ představila se mu.

„Smrtelnice Jane,“ oslovil jí zamyšleně, pak se zamračil. „Fosterová?“

„Hillová,“ opravila ho překvapeně. Včera vedle ní seděl na poradě, copak si jí nepamatoval? Popřála mu hodně štěstí a on se na ní usmál tak, že se jí málem podlomily nohy přímo před matkou, která už jí tak měla za přecitlivělou ubožačku, co se neměla narodit. Zamrzelo jí to. Ale co si myslela? Že okouzlí boha? Odkdy byla tak naivní?

„Jane Hillová,“ složil si celé její jméno dohromady a přemýšlivě se mračil na obálku knihy. Ale jak jí došlo o chvíli později, určitě nepřemýšlel nad jejím jménem. Vlastně ani nevěděla, kde bloudily jeho myšlenky, ale pravděpodobně byly tak daleko od ní a Midgardu obecně, že nemělo šanci doufat. „Smrtelnice Jane Hillová.“

„Dobrou noc,“ hlesla nakonec a vydala se zpět k výtahu.

„Ty si s námi nedáš, Jane?“ oslovil jí najednou Tony vlídně a poklepal na místo po pravém boku, po jeho levém boku seděla jeho přítelkyně a jedla čínské nudle. Jane si pohrála s myšlenkou, že by zůstala a něco málo snědla. Od včerejška měla jen snídani, rychlý oběd a to bylo tak všechno. Ale zároveň by to znamenalo, že by zůstala v jedné místnosti s Lokim a déle by si nalhávala, že existuje jistá možnost, že by mezi nimi mohl být nějaký druh vztahu.

„Zítra mám zkoušky,“ zalhala nakonec. Ve skutečnosti zítra mohla vstávat až v osm, protože první přednáška jí začínala až v devět, pak měla hodinovou pauzu a pak po sobě několik nudných přednášek z obecných předmětů, které jí nijak nebavily a většinou je strávila spaním. Ale její lži si nikdo dál nevšímal, Tony jí popřál bezpečnou cestu domů a dobrou noc a brzy se zase ocitla ve výtahu. Zvolila přízemí a jakmile se za ní dveře zaklaply, zoufale se zadívala do zrcadla. Čelo se jí lesklo potem z nervozity, ruce se jí trochu chvěly. Pod očima měla velké kruhy, kterých si do teď nevšimla, ale teď je viděla zřetelně. Byla unavená, jak fyzicky, tak psychicky. Od včerejška se snažila nemyslet na tu větu, kterou jí matka řekla, vlastně s ní vtipkovala v myšlenkách, ale když vyšla na chladnou ulici New Yorku a vydala se pěšky domů, nějak to na ní spadlo. Mohla za to asi kýčovitá vánoční ozdoba za výlohami některých obchodů, nebo občasné svítivé vánoční ozdoby za okny bytů. Ucítila na tváři něco vlhkého. Pomyslela si, že je to déšť, ale když vzhlédla, zjistila, že neprší, výjimečně ani nesněží. Plakala. Otřela si tu hloupou slzu, ale vystřídala jí další a další. Najednou nevěděla, jestli pláče kvůli tomu, že je jen matčina chyba, nebo kvůli tomu, že nikdy pořádně neslavila Vánoce.

Tak moc by chtěla slavit Vánoce v rodinném kruhu, jako to vídala v těch vánočních filmech, kterými o vánočních svátcích zabíjela čas. Jenže ona měla jen matku. Nevěděla, kdo je otec a ten parchant se vlastně nikdy neozval. Nikdy tátu nepotřebovala a vlastně ani mámu. Ale oba rodiče si moc přála. Přála si babičku a dědu, tetu, strejdu. Možná zatoužila někdy i po sourozencích. Jednoduše nechtěla být o svátcích sama. A většinou stejně byla. Matka měla práci v SHIELDu a tak se snažila Jane vyzdobit byt sama. Jenže její matka přišla ráno po Vánocích, dala jí několik bankovek, z morální povinnosti jí popřála šťastné a veselé a zase se vytratila. A to byla ještě ta dobrá, vlastně nejlepší verze vánočních svátků. Jeden rok přišla opilá s nějakým mužem. To bylo Jane asi deset. Hned ráno toho muže oslovila táto, protože naivně věřila, že ten chlap s nimi zůstane.

„Sakra, sakra, sakra,“ rozčílila se uprostřed ulice a začala si horlivě otírat slzy. Nesnášela Vánoce. Nesnášela to, že byla sama a nesnášela svou matku za to, že jí nechávala samotnou každé Vánoce.

Dorazila do bytu, ani nešla zatopit a hned se zachumlala do přikrývek. Už chtěla spát, když jí přišla smska. Vzala si telefon a prohlédla si příchozí zprávu.

Dorazila jsi v pořádku? TS

Překvapeně zamrkala a posadila se, aby si smsku přečetla ještě několikrát po sobě. Nemohla tomu textu uvěřit. Bylo to jako vidět boha… tedy… vidět kočku Šklíbu. Ano, to bylo to správné přirovnání. Dívala se na kočku Šklíbu ve vlastním telefonu. A vykouzlilo jí to i přes slzy úsměv na tváři. Někdo se staral o to, jestli vůbec žije. Bylo to neuvěřitelně milé. Naťukala odpověď a se slzami v očích a úsměvem na rtech usnula.

Jo, už jo. JH