Fake love

Láska a podobně zbytečné emoce

Sedl jsem si...
Už jsem se skoro postavil, když mě prudce chytl za ruku a stáhl zpět.
Chtěl jsem se mu vysmeknout, prát se s ním, dokud znova nepromluvil:
,,Jsem s ním právě teď, jak bych ho mohl odmítnout..?!"
Byl jsem jako omámený, nedocházelo mi nic z toho, co se dělo, nic z toho co řekl...
Nějak jsem se ocitl pod ním a on mě naléhavě líbal na rty.
V mojí hlavě se přehrávali vzpomínky.
Promítali se jako film a najednou jsem znova, jako v tom snu, slyšel jeho slova:
,,Co bys dělal, kdyby ses zamiloval do někoho, s kým bys veřejně nikdy být nemohl..."
Ano, to mě se na to tehdy ptal, proto jsem si to pamatoval...
Byl jsem to já, ten kdo ho tolik změnil, kdo z něho udělal tohle bezcitné stvoření, které si nasazuje masku podle situace...
,,Byl jsem to já..."
Vydechl jsem omámeně, když se jeho rty přesunuli na krk...
Už jsem se stěží dokázal soustředit, protože mi vyhrnul košili a konečky prstů se krouživými pohyby dotýkal mého břicha...
,,Samozřejmě, že byl Kookie... Teď znáš i moje největší tajemství..."
,,Proč... Oh..."
Vzdychl jsem, neschopný dokončit větu, když jazykem jel po klíční kosti a u toho mě stále intenzivněji hladil po břiše.
,,Proč co, Kookie?"
Zazněl mi vzrušený hlas přímo v uchu...
Nedokázal jsem dát dohromady větu...
Ne takhle, ne když dělal to co dělal,
tímhle naléhavým způsobem.
,,Neřekl jsi mi to... Proč jsi mi to... Nikdy..."
,,Odmítl jsi mě..."
,,Ne... Nevěděl jsem..."
,,Nech to být... Prosím..."
,,Jak bych to mohl nechat být?"
Tae mě začal znovu líbat na rty a mě po tvářích tekly slzy...
Byl jsem to já...
Ten důvod, proč se den ode dne vytrácel jeho dětský úsměv...
Proč se z něho stal člověk, který sotva něco cítí...
Byla to všechno moje vina...
,,Tae stop, přestaň, nemůžu se soustředit..."
,,O to mi jde baby, není potřeba soustředit se na minulost."
Podařilo se mi trochu se odsunout.
Potřebovala jsem prostor...
Jeho tělo, rty, dech a hlas...
To všechno mě až příliš rozptylovalo.
,,Tak že je to pryč?"
Posměšně si odfrknul, zřetelně jsem viděl, okamžik, kdy se mu podařilo nasadit tu jeho chladnou masku.
,,Vážně se mě tady teď ptáš, jestli k tobě něco cítím? Není to trochu ponižující?"
Použil tón tak ironický a pohled tak výsměšný, že jsem měl sto chutí praštit ho pěstí do obličeje.
Neměl jsem na to, cokoli říct, tak jsem tam jen ležel, on slezl a lehl na záda...
Koukal do stropu a než znovu promluvil, dvakrát se zhluboka nadechl.
,,Už jsem ti přece řekl, že necítím nic jako lásku a podobně zbytečné emoce Jungkooku..."
Jeho hlas, který byl ještě před malou chvíli plný emocí, zněl jako střípky tříštícího se ledu.
,,Okey..."
Řekl jsem a vstal z postele.
On tam dál ležel, s naprosto stejným výrazem, bez náznaku jakékoli emoce...
Nechtěl jsem tam s ním dál být...
Ne proto, že ke mě nic necítil, to jsem věděl celou dobu...
Nechtěl jsem tam s ním být kvůli tomu, jak to řekl...
A nemohl jsem tam s ním být, protože v mojí hlavě se jako puzzle začali skládat všechny ty věci dohromady...
Všechny ty okamžiky, kdy se v minulosti choval divně, ty chvíle, kdy začal být smutný a uzavřený...
To já ho dal dohromady s někým jako je Baekhyun, já to způsobil...
Ironií je, že já ho tehdy miloval...
Tehdy, když se mě tak neohrabaně ptal, co bych dělal...
Miloval jsem ho...
Proto jsem odpověděl, že bych to skrýval a doufal, že to přejde, bál jsem se totiž, že něco tuší, nenapadlo mě, že mluví o sobě...
Našel jsem svoje triko a sundal si tu jeho pitomou košili.
Kalhoty, mikyna, ponožky...
Až když jsem hledal druhou botu, pootočil Tae hlavu, aby se na mě podíval.
Hodil jsem si do batohu peněženku, mobil a sluchátka, oblékl si bundu.
,,Kam jdeš...?"
Zeptal se s poraženým tónem hlasu, ale já s ním mluvit nemohl, chtělo se mi brečet a to jsem před ním teď prostě dělat nechtěl.
Neodpověděl jsem...
Musel jsem pryč, utéct, jako pitomé dítě, kterým jsem někde uvnitř pořád byl.
,,Jungkooku!"
Ozvalo se za mnou, zatím co jsem už stál mezi dveřmi.
Vteřina zaváhání...
Udělal jsem to, odešel jsem...