Příběhy z Temného hvozdu

9.

Takovou otázku opravu nečekala. Oněměle na něho hleděla a nebyla si jistá, jestli sní. Thranduil jí pohlédl do udivené tváře a ona tak mohla zahlédnout, jak se kamenná maska, kterou celá léta nosil a kryl se za ní, prolomila a na jeho tváři se zračilo zoufalství a strach. Pomněnkové oči mu přetékali slzami. Nyní zpanikařila. NIKDY neviděla na králově tváři známky citu. Jen tehdy, když zemřel Kili. Ale to bylo jiné. Nyní se na ni díval s prosbou v očích, jakoby mu záleželo na jejím názoru.  Ale proč? Proč teď? Proč tady? Musí se vzpamatovat. Legolas umírá, musí něco udělat. Zmateně těkala očima mezi Legolasem a svým králem. Zhluboka se nadechla a rychlým krokem přistoupila k Legolasově tělu.

„Můj názor není důležitý, můj králi," odpověděla chladně, podřepla si vedle něho a přitom se pokoušela ovládnout natolik, aby se nerozbrečela. Ať králi šlo o cokoli, nyní nebyla ta správná chvíle to řešit. Až bude Legolas ležet v Lesní říši na ošetřovně na lůžku, pomyslela si a pevně stiskla rty, aby zadržela nával slz, které se jí při této myšlence draly do očí, poté si s ním promluví. Pokud o její názor bude stále stát... Jeho nešťastný pohled jí lámal srdce, ale kdyby Legolas zemřel vyčítala by si to a věděla, že on také.

„Pomozte mi prosím vyzvednou Legolase do sedla. Je ještě šance...,"odmlčela se a s prosbou a nadějí, která se jí zračila ve smaragdových očích, na něho pohlédla. Thranduil nepatrně kývl hlavou v souhlas, uchopil něžně Legolase a  s lehkostí se s ním v náruči zvedl zpět na nohy. Opatrně a zároveň rychle ho nesl ke svému jelenovi. Tauriel ho s hlavou sklopenou k zemi následovala. Thranduil se k ní však otočil a tichým hlasem k ní vyslal rozkaz: „Zvládnu to sám. Ty pojedeš napřed, oznámíš vrchnímu léčiteli, aby nachystal lůžko pro prince a také nějaká léčiva, která zastaví krvácení." S těmito slovy se otočil a pokračoval se synem v náruči dál. Nečekal na její odpověď a tak se Tauriel vyšvihla do sedla své klisny a ta se rozjela nejrychleji, co mohla do Lesní říše. Tauriel jí ani nemusela pobízet. Jakoby cítila, že princ umírá.

Měl zatracené štěstí, že cestou nenarazil na žádného gigantického pavouka či skřetí smečku. Byla to jeho zatím nejrychlejší a zároveň nejhorší jízda za celá dlouhá léta. Když konečně stanul před branami své říše, se synem posazeným před ním, na chvíli se mu ulevilo. Dokázal to. Našel svého syna a teď se s ním vrátil domů. Když však sklouzl pohledem na jeho bledou bezvýraznou tvář a na zkrvavený cár pláště, který měl uvázaný kolem boků, naplnil ho znovu strach a zoufalství. Toto byly možná poslední chvíle, které stráví poblíž svého ještě živého syna. Uvnitř paláce čekaly ošetřovatelé s přichystanými nosítky. Thranduil se se slzami stékajícími po tváři sklonil k Legolasovi a pošeptal mu slovy plnými lásky možná poslední větu a prosbu: „Legolasi, bojuj!"

Poté se Legolase ujali elfí léčitelé. Opatrně ho položily na nosítka a pospíchali s ním na ošetřovnu. Thranduil sledoval svého syna dokud s ním léčitelé nezmizeli za roh chodby. Chvíli na to se poněkud rychlou chůzí odebral do svých komnat. Netoužil po tom, aby ho někdo z poddaných viděl zlomeného a nešťastného.

Ahoj všichni!

Doufám, že se vám nová část líbila. Byla opět trochu delší, tak snad nevadilo:).

V příští části se už konečně dozvíte jak to s Legolasem dopadne. Přežije nebo ne?

A bude Thranduil stále stát o rozhovor s Tauriel?