Quiet Nights 🌙completed🌙

part 20

Ta kniha se zdála být ze začátku tak moc nádherná a uklidňující. Proč prostě nemohla skončit šťastně jako většina knížek? 

Jimin se skláněl nad záchodovou mísou a vydýchával šok z faktu, že se právě v knížce stalo něco podobného jako v jeho reálném životě. Milena, přítelkyně Lumíra, jela s jeho nepřáteli v náklaďáku a ti se vybourali. Všichni přežili, až na samotnou Milenu, která se rozlomila vejpůl o strom, když vyletěla z náklaďáku.

Otřel si zpocené čelo, spláchl a utřel si ústa toaletním papírem který následovně hodil do koše hned vedle záchoda. Párkrát ještě zakašlal a zvedl se, s úmyslem se vrátit do svého studeného pokoje. Otevřel dveře a když uviděl otevřenou knihu na stole, ihned ji zaklapl a vyhodil ji z okna. Bylo mu jedno jestli bude mít problém z toho, že hází věci z okna. Bylo mu jedno, že už knihu nedočte do konce. Nechce ji dočíst, už nikdy. 

o dva roky později, kdy Jimin dokončil školu a odstěhoval se do Daegu

Vlak sebou kymácel ze strany na stranu a lehce třepal věcmi položenými na poličce pod oknem. Mladík měl hlavu opřenou o svou ruku, která se opírala o okno. Býval by přejel svou cílovou zastávku, kdyby mu hlava nespadla a on se bleskově neprobral. Popadl všechny své věci a v rychlosti vyskočil z vlaku. Když se uklidnil, nadechl se čerstvého vzduchu a musel se usmát, když mu na jeho bílou kůži dopadaly sluneční hřejivé paprsky. Odráželo se v jeho až temně černých kadeřích a zahřívalo mu tak hlavu. Mohlo být kolem dvanácté odpoledne, takže sluníčko bylo ve své nejlepší kondici, to samé Jimin. Jeho nohy, vlastně, celé tělo se cítilo uvolněně a měl i skvělou náladu. Měl chuť rozdávat všem radost a konat dobré skutky. Mohlo to znít vše jako jedno velké klišé, jenže Jiminovi to tak vyhovovalo a bavilo ho to. Vzal do ruky jeden svůj kufr, poupravil si batoh na jeho zádech a vykročil vstříc svému novému bydlišti, které měl sdílet s chlapcem o pár let starším jako on. Nikdy ho neviděl, ale neměl žádné námitky. Přes zprávy se spolu domluvili na měsíčním splácení bytu, kdy každý z nich bude dávat půlku. Našel si totiž práci a nemohl najít žádný volný byt, proto musel hledat možnost přidání se k někomu, kdo hledal spolubydlícího či spolubydlící. Bydlel asi kilometr od jeho nové práce, což mu naprosto vyhovovalo a navíc, byl to muž ve stejné věkové hranici co on, takže by si s ním mohl mít aspoň co říci. Od nádraží to bylo trochu dále, proto si zavolal taxi a nadiktoval mu adresu. Po zhruba 15 minutách dojeli k cíli a Jimin řidiči zaplatil. Slušně pozdravil a postavil se přímo před dveře daného třípatrového paneláku, kde údajně bydlel jeho nový spolubydlící. Z jejich občasných krátkých rozhovorů se dozvěděl, že je čistotný, nesnese když věci nejsou na svém původním místě a nemá rád přílišný hluk, že by ho to rušilo při práci. Zazvonil na prostřední zvonek, který neměl štítek se jménem a vyčkával. Uslyšel za dveřmi, jak někdo běží dolů po schodech, proto trochu odstoupil a upravil se. Nechce hned na poprvé zapůsobit špatně. Dveře se otevřely a v nich stál o dobrých pár centimetrů vyšší muž. Jeho vlasy byly světle hnědé a oči tmavě. Jeho obličej působil poněkud kulatě. Jimin se nad tím musel pousmát, protože mu to přišlo roztomilé. Na jeho nose byly položené brýle s většími obroučkami, které dodávaly na inteligentním vzhledu. Když se na něj usmál, na jeho tvářích byly jasně vidět dva hluboké ďolíčky, které jen vyzývaly k doteku. Jeho velká dlaň vystřelila k té Jiminově a když ji přijal, naprosto se v té jeho ztratila. Trochu se za své ruce styděl, protože se jim absolutně nedalo říkat mužské ruce. Za to ty jeho, sval kam se podíváte.

„Těší mě, jsem Namjoon Kim"

„Jimin Park"

Navzájem se na sebe usmáli a vydali se do jeho bytu. Když vešli, Jimin si nemohl nevšimnout moderního vybavení a opravdu velkého pořádku. Rozhlížel se po celém bytě, dokud pohledem nezavadil o čistě bílé dveře, které vedly na velký balkon. Na to, že je tohle panelák, tak si docela může dovolit. Věděl, že se mu tady bude líbit.

„Tady bude tvůj pokoj, můžeš si tam už dát věci. Pak přijď prosím do kuchyně, chci si s tebou zopakovat co smíš a nesmíš"

Pouze přikývl a vydal se do dveří, na které ukázal. Když vešel, do nosu ho udeřila příjemná vůně vanilky. Byla zde jedna postel s černým povlečením, naproti ní televize, která stála na bílé skříňce a celý pokoj byl propojený s koupelnou, která byla laděna do bílé s černou. Tenhle chlapík si asi libuje v bílé a černé. Položil jak svůj kufr tak i batoh na postel a rozešel se ke skříni, která byla zabudována do zdi hned vedle dveří. Docela mu to tak vyhovovalo. Skříň neměla jinou barvu než bílou a bylo v ní spousty místa. Začal proto tedy vybalovat a vše pečlivě skládal. Když měl vybaleno, šel do kuchyně kde si sedl naproti Namjoonovi, který mu mezi tím připravil meruňkový čaj a sobě jahodový. Jimin moc meruňkový nemusel, ale ze slušnosti nic nenamítal a čaj ochutnal. 

„Takže,"

Dal se do řeči Namjoon. Černovlásek už pár pravidel znal z toho, jak si psali, ale on mu nikdy neřekl žádná pravidla přímo. Bylo to spíš jen o tom pořádku a pokládání věcí zpět na své místo, taky že nemá rád nedochvilnost. 

„Za prvé, jelikož jsi teď můj spolubydlící, já do teď žil na čínských polévkách a pizzách, proto bych byl rád, kdyby jsi jednou za čas něco uvařil. Za druhé, jak víš nemám rád nepořádek a přeji si, aby jsi vše dával tam, kde jsi to našel. Taky nechci, aby jsi sahal na jakékoliv moje věci, což se samozřejmě netýká nábytku. Nechoď nikam bez zaklepání a dokud ti neodpovím, nevstupuj. Jako poslední asi nechci aby jsi si sem kohokoliv vodil bez mého povolení a měl tu s ním, jak víš, pohlavní styk"

Na vše jsem bedlivě přikyvoval a vše mu odsouhlasil. Neměl jsem s ničím nejmenší problém vzhledem k tomu, že vařit docela umím a tahat si sem nikoho neplánuji. Chci se zaměřit totiž jen a pouze na svou práci.