Je ráno. Probouzím se vyčerpaný. Stejně jako několik posledních týdnů před tím. Přestože ležím, tak nespím. Závidím lidem co prospí celé noci. Sobotní ráno jako každé jiné. Skrze zatažené žaluzie v okně mne lechtá spalující světlo do tváře a vše mě bolí.
Koukám kolem sebe a vidím, že něco je jinak. Dveře do ložnice jsou dokořán. Nikdy je nenechávám otevřené na noc. Pečlivě zamykám vchodové dveře a bedním okna. Mám fobii z chození venku v noci nebo po tmě.
Nezavřené dveře mě dost znepokojují, protože bych na ně nikdy nezapomněl. Přemýšlím, co se mohlo v noci stát, že jsem je nezavřel.
„Že bych v noci šel na toaletu a zapomněl? Možná jsem náměsíčný? Ne! Určitě jsem jen zapomněl zavřít při noční potřebě, to bude ono.“ pomyslil jsem si.
Vstávám z postele a odkrývám pokrývku pod kterou jsem spal. Ještě než to udělám, vidím na koberci vedle postele blátivé stopy. Přemýšlím a dochází mi, že jsou to mé stopy, protože jak vidím, spal jsem oblečený a obutý. Vlastně mám špinavé od bláta nejen boty, ale i nohavice u kalhot, rukávy od bundy i ruce. To oblečení mi přijde divné. Běžím k zrcadlu a koukám na svůj odraz.
„Tohle přece není vůbec moje oblečení. To snad nejsem ani já. Kde jsem to vzal a proč to mám na sobě a už vůbec mi není jasné, proč je vše špinavé od bláta. Nepamatuji si, že bych někde večer byl. Že bych včerejší večer někam šel a nebo se plácal někde v blátě.“ povídám si pro sebe. Mezitím marně přemýšlím, co jsem asi mohl dělat minulý večer. Snažím si vzpomenout, ale nejde mi to. Chci se svléct a umýt. Po cestě do koupelny vidím, že stopy od bláta vedou přímo od vchodových dveří do postele!?? Vůbec jsem se neobtěžoval umýt!
Když přijdu do koupelny, všímám si, že na bundě je zaschlá krev. Nejvíc u kapsy. Sahám do ni a vidím, že na ruce ji mám také. Pociťuji, jak mi stahuje kůži. Druhou ruku mám čistou. Sahám znovu do té kapsy u bundy a něco jsem nahmatal. Je to malé a měkké. Chci to vyndat, ale je to přilepené. Silně zaberu a trhnu. Ruka mi vyletí z kapsy a pak s hrůzou zjišťuji, že držím něco, co bych asi neměl. Je to část lidského těla. Jen malý ostatek. Lidské oko! Částečně oslizlá a zakrvavená kulička, zakončená šlahounem v podobě visících nervů.
Rozrušeně se na to dívám a nevím, co udělat. Můj tep je rychlý a bití srdce připomíná dusot koní při rychlém běhu. Ruka se mi třese. Polévá mě studený pot a zmocňuje se mě panika. Oko rychle pouštím na zem a otírám si ruku o kalhoty. To spadne, odrazí se a kutálí do rohu. Plaším a začínám ze sebe co nejrychleji strhávat oblečení. Úplně nahý běžím do kuchyně pro nějaký igelitový pytel, protože mi nenapadá nic jiného, než ty věci spálit. Strkám oblečení do pytle a z kalhot vypadl nějaký lístek. Stojí na něm napsáno:
XXX XII MMX SIC LUCEAT LUX II(ML)
Nějak to nechápu a vůbec tomu nerozumím. Papír vypadá draze. Silná gramáž, hrubý povrch, poryv. Ohmatávám ho mezi prsty a něco to připomíná. Chvíli přemýšlím a mám to na jazyku.
„Conqueror! Tak se určitě jmenuje ten papír.“ radostně vykřikuji.
Pak mi dochází, že to slovo neznám. Nepamatuji se, že bych ho někdy vyslovil nebo četl.
V tom zazvoní telefon. Hrozně se lekám a papír mi padá z ruky.
„Kdo to může být? Takhle brzy ráno? V sobotu.“
