Mother Nature [Příběh První]

Kapitola 38.🌙

Sophi

Počkala jsem, než se tu všechny dostavily. Anne a Maje jsem poslala textovku se slovy, že umírám. A Eleně se slovy, že umírá Conor.
Vyšlo to.
Stáli jsme na kraji lesa Hook.
(Holkám jsem napsala, ať přijdou sem a nemusíme se zdržovat u školy.)
V západu slunce vypadal hrozivě a mohutně, ale tak už to s magickými věcmi ve vesmíru chodí.

,,Co se děje?" ptala se udýchaně Elena: ,,vždyť Conor neumírá!"
,,Ne, ale Hannah možná brzy bude," řekla jsem jim.
Nikterak to s nimi nepohlo.
Jakmile jsme po odchodu Fitis z tělocvičny zavolali Hannah, nezvedla nám to, to byl ten plán Fitis. Ona nás chtěla zdržet.

Byla chytrá a lstivá.
To se muselo uznat.
Vše jsme jim s Conorem ve skratce povyprávěli.
Byly... jiné.

Oči měly skelné, naše slova na nich nic neprojevila, jako by jim přednáška o Fitis, která chce zabít Hannah, šla jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven.
Něco jako já v matice.
Pan Dumber mě moc rád nemá, když se jej každou chvíli ptám na tu samou otázku.
Když se učitel většinou třídy zeptá: Nějaké otázky?
Asi nečeká, že se ho někdo zeptá: Ano, co to doprdele je?
Ta poznámka stála za to.
Ale zpět k Fitis.

,,A pak jsme s Conorem našli tohle," vytáhla jsem z kapsy bílou obálku, kterou jsme našli v Hannině skříňce.
Stálo na ní:
Stále chceš srovnat mír?
U Arcanumu v 5:24.
Přijď sama.
A nenech mě čekat.
F.
(Ten dopis vážně nevypadal mírumilovně, možná se o to Fitis snažila, ale moc jí to nešlo.)

A pod tím hodně podobným písmem Hannah stálo:
Najděte mě!
Hannah.
Nepochyboval jsem, že se tam za ní vydala. Hannah šla na vlastní pěst za Fitis. Sama.

,,Ach, vy jste a s tím podezíráním Chealsi neskončili?" ozvala se Anne.
,,Sestřičko, vždyť ona se sama přiznala," domlouval jí Conor.

,,Copak jste to nepochopili?! Ona by nikomu neublížila!" rozkřikla se na nás.
Trochu jsme se s Conorem stáhli, ne proto, že by jsme se Anne báli, spíš proto, že to už Anne nebyla.
Něco v jejím hlase... jako by ji někdo dával text, co má říkat.
Její bratr byl pro ní vše, to stejné i pro Elenu, a mě Maja vždy věřila, nikdy mě nenechala ve štichu. Ale teď...

,,Co to s nima je?" zeptala jsem se šeptem Conora: ,,to nejsou ony."
,,Ne," podíval se na Elenu: ,,to nejsou ony."
Prohlížela jsem si je.
Opatrně jsem zastrčila dopis do zadní kapsy kalhot.
Stále tvrdili, že je Chealsi nevinná, ale přitom jim už dávno mohlo dojít, že cosi s ní není v pořádku.
A pak mi trklo.

V té tělocvičně, Fitis mě nějakým způsobem přiměla o sobě a všech ostatních pochybovat, jenom na mě mluvila. Vše, co tam řekla, že mě považují jenom za obyčejného psa, byla lež. Nikdy mě nebraly jako ,,psa."
Ale přesto jsem v ten moment těm slovům věřila.

,,Conore," podívala jsem se na něj: ,,tam v tělocvičně, ona mě přiměla pochybovat, jenom na mě mluvila, ale..."
,,Chceš říct, že je ovládla hlasem?" zašeptal na mě. Oba jsme se podívali na tři opodál stojící dívky- netrpělivě si nás měřily.

,,Ale to zvládnu jenom já, já jsem element zvuku," zamračil se v nepochopení.
,,Možná ne," napadlo mě: ,,je to příroda. Příroda... to je vše, nejsou to jen stromy a listí, je to vše," domlouvala jsem mu.
Sama nevím, jak jsem na to přišla, ale bylo to asi to nejchytřejší, co jsem kdy ze sebe dostala.

,,Nějak jim namluvila, že je ta dobrá. A ony teď stojí na její straně," začala jsem podupávat nohou o zem. Nikdy moc dlouho nevydržím na místě, pro moje tělo není dobré trpět hyperaktivitou a zároveň na svačinu sníst šest koblih.
Ale zároveň jsem cítila, že je to vztek, tak moc jsem chtěla vytasit drápy a zarýt je Fitis do krku.