Myslíš si, že víš víc?

28

Dojedla jsem svuj kousek pizzy. Podívala jsem se do krabice a zbyl tam jen jeden poslední kousek. Koukla jsem na Amelii. „Vemte si to." Řekla jsem.

„Jen si to vem ty. Potřebuješ se najíst." Odpověděla mi. Nevzala jsem si ho. „Můžeš si to vzít. Já to nechci."
„Ne dobrý, děkuju." Vstala a z kuchyně nesla nůž. „Teď mě jdete zabít, že jsem si to nevzala?" Zeptala jsem se. A snažila se znít vyděšeně. „Chtěla jsem rozdělit pizzu, ale jestli chceš."
„S radostí zůstanu u pizzy." A dostala jsem půlku trojúhelníčku pizzy. Film v televizi díky reklamám stále běžel. Amelie si vzala deku a zachumlala se až po krk. Říkala že jí je zima, ale já si myslím že to je kvůli tomu že se bála.
Pozorovala jsem ji jak se schovává pod deku. Smála jsem se ji. „Vy nekoukáte moc horory."
„Vůbec. Jo a jsem Amelie." A podala mi ruku.
„Chriss." Rukou jsme si společně potřásly. „Své druhé jméno nikomu neříkám. Vlastně ho ví jen moje rodina a Ben. A teďka vy." Podívala se na mě. „Těší mě, Chriss." Byla jsem na jednu stranu ráda, že ví mé druhé jméno. Ale bylo to pro mě dost velké tajemství. Všude jsem druhé jméno skrývala i ve škole se mi povedlo přesvědčit, že stačí jen jedno. Takže bylo bez šance ho zjistit. Po pár minutách si vzala pyžamo a odešla do koupelny. Když vyšla měla na sobě flanelové kalhoty a červenou mikinu. ,,Můžeš jít." přišla jsem do koupelny a měla jsem tu připravený ručník. Děkuji. Rychle jsem se osprchovala a převlékla do pyžama. Natáhla jsem teplé ponožky a když jsem přišla do obývacího pokoje měla jsem již nachystanou deku a polštář. ,,Děkuju." řekla jsem. Malá červená kulička se schoulila na gauči pod dekou. Přisedla jsem k ní. ,,Zítra končím až ve čtyři, tak jestli chceš půjčit klíče." ,,Já počkám." skočila jsem ji do řeči. ,,Dobře." opřela si o mé rameno hlavu. Chvíli jsme takhle seděly a ani jedna nic neříkala. ,,Asi bych tě měla nechat ať se vyspíš.Dobrou." Dobrou mi doma neřekli hodně dlouho. ,,Dobrou noc." odpověděla jsem ji. Zašla do ložnice, ale dveře nechala na malou škvírku otevřené. Do obýváku pronikal úzký pruh světla. Usnout se mi podařilo poměrně brzy. Zdálo se mi o únosu mimozemšťany, když v tom mě vzbudil divný zvuk. Chvíli bylo ticho. Asi se mi jen něco zdálo uklidňovala jsem se. Jenže po chvíli jsem zaslechla nějaké zvuky z ložnice, kde spala Amelie. Vstala jsem a potichu došla ke dveřím. ,,Nech mě!" mumlala. Snažila se někomu bránit. Byl to příšerný pohled. Vešla jsem. ,,Klid. Je to jen sen. Jsem tady. Nemusíš se bát. Ochráním tě." Nikomu tě nedám. ,,Neboj se. Jsem tady." říkala jsem. Byla jsem trošku vystrašená. Po chvíli se přestala třást. Posadila jsem se vedle ní. ,,To bude dobré. Byl to jenom sen." říkala jsem furt dokola, jak kolovrátek. Začala plakat. ,,Jenže. Já. On." snažila se mi říct co se jí zdálo. ,,Pokoušel se mě zabít. Byl u mě v kuchyni. Není tam?" to už seděla taky. Držela jsem ji za ruku. ,,Není, jsem tu jenom já." a usmála jsem se na ni. ,,Vážně?"
,,Dojdu to zkontrolovat. Zatím si lehni a nikam nechoď." došla jsem zkontrolovat kuchyň. Nikdo tu nebyl. Do sklenky jsem natočila studenou vodu. ,,Nikdo tam není. Na napij se." posadila se a napila. ,,Vážně tady nikdo není?" zeptala se. Musel to být velmi ošklivý sen. ,,Ne jsem tu jen já a ty." vstala jsem a zavřela dveře. ,,Nikdo se k nám nedostane." Objala mě. Její mikina byla huňatější než jsem myslela. ,,Jsem tady, všechno bude v pořádku." uklidňovala jsem ji. Byla najednou hrozně zranitelná. Kdybych ji jen květinou uhodila tak by ji to velmi ublížilo. Po pár minutách mi usnula v objetí. Opatrně jsem ji položila a přikryla. ,,Zůstaň." řekla dost unaveně. Neboj neopustím tě. Sedla jsem si na zem. Byly dvě ráno. Při každém větším hluku jsem se okamžitě probrala. Kontrolovala jsem jestli spí. Vypadala rozkošně. Okolo páté ráno se mi podařilo usnout, v sedě na zemi. Nevzbudil mě ani budík.
„Šípková růženko, vstáváme. Budou tě jinak bolet záda." Slyšela jsem její ranní hlas místo budíku. Ono to bylo již jedno, zadá už mě bolely.
Vstala jsem a připadala si jak stará babička. „Kolik je?" Zeptala jsem se, jelikož Amelie už byla převlečená. „Málo na to aby sis dala velkou snídani, ale dost na převlečení a menší jídlo."
„Takže je?"
„Půl sedmé."
„A neměla byste být už dávno v práci?" Vyděsila jsem se.
„Ne. V klidu se najez a převleč. Zasloužíš si to.  Moc děkuju a omlouvám se za svůj zkrat dnes v noci."
„Udělala jsem co bylo v mých silách."
Objala mě. Zaplavil mě pocit bezpečí. To jsem necítila hodně, hodně dlouho. Dala jsem si malou snídani pyžamo jsem vyměnila za džíny a obří mikinu.
„Můžeme jet jestli chceš."
„Jasně. Obléknu se a můžeme."
V černém autě jsem nasedla na místo spolujezdce.
Před školou jsem se s Amelii rozloučila a odešla jsem. Následně jsem zjistila, že mám dnes jen čtyři hodiny. Což se mi hodilo.

Po škole jsem si zašla do místní prádelny. Kromě mě tu byly ještě ukecané staré pani. Prádlo jsem hodila do obří pračky a natáhla jsem se nahoru nad lavičkou. Pod hlavu jsem si dala bundu a zaposlouchala jsem se do rozhovoru ukecaných babiček. „Ale víš co jsem zaslechla? Ty Ternerovic. Ta jejich mladá. Se s nimi prý ošklivě pohádala a vyhodili ji z domu." Odešla jsem sama.
„A prý bydlí u svojeho kamaráda."
„Myslíš toho Steha?" Přidala se další.
„Ano."
„On je fešák. Takovej hezkej mlaďoch."
Pak se mi podařilo usnout. Sice jen nachvilku ale povedlo. Babičky stále klábosily.  Tentokrát řešily v čem kdo chodí.
Přendala jsem mokré oblečení do sušičky. Znamenalo to, že jsem musela projít okolo babiček. „Zdovolením." A při procházení mi spadla kapuce. Tak dobrý už víte že tu jsem. Najednou zmlkly. Došla jsem k sušičce a pustila ji.

Za hodinu jsem již odcházela z prádelny a modlila se, abych sem už nikdy nemusela vkročit. V malém obchůdku jsem koupila sáček brambůrek. A jemně perlivou vodu.

U školy teprve vycházeli studenti. „Taky bych šla ráda domu." Řekla jsem si a prodrala se davem mířícím domu užít su víkend. Někteří studenti tu zůstavali poškole. A já se málem stala jedním z nich. „Já ale nemám být po škole. Nebo alespoň ne u vás. Sle-paní profesorka Nathaniel. U ní si mám odpykat svůj trest." Naštěstí jsem se z toho vymluvila a byla jsem propuštěna.
Zaklepala jsem na kabinet a když se ozvalo dále vstoupila jsem.
„Vyvlíkla jsem se z poškoly, ale musela jsem říct že jsem na poškole u vás." Zas jsem schytala divný pohled. „Myslela jsem u tebe." Opravila jsem se.
„Budu muset jít za chvíli na hodinu. Počkáš tady nebo půjdeš se mnou?"
„Na jakou hodinu?"
„Dvě hodiny tance."
„Klidně půjdu."
Podívala se na mě jejíma modrýma očima.
Spolu jsme vyrazily za mladými prváky.
„A takhle tu se mnou budete trávit čas pokud nebudete dělat to co vám řeknu!"
Byli mladí a vystrašení. Dostala jsem za úkol dohlídnout nad pořádnou rozcvičkou. „První dva týdny budete litovat, že jste sem šli. Pak si zvyknete. Následné volno a pak zas budete litovat."
„A vy jste toho někdy litovala?" Zeptala se jedna holčina.
„Ze začátku to nebyl den co bych si neříkala proč jsem sem šla nebo to nezvládnu. Pak přišel zlom a já byla ráda, že tu můžu být. Hlavně teď kdy mám tu nejlepší učitelku." Otočila se.
„Co prosím?"
„Ale nic." A usmála se na mě. Kdybych teďka neseděla tak by se mi určitě podlomily kolena.
Někteří studenti dělali cviky špatně. „Takhle se tu moc dlouho neohřejete."
Dvě hodiny utekly jako voda. Bylo fajn takhle pomoci. „Jakto že to tak umíš z prvákama?"
„Jednoduše. Jsou mladí, nezkušení a vystrašení. Tak jim ze začátku ukázat tu horší stránku a oni buď zůstanou nebo utečou. Tak mě napadlo. Ty máš klíče od sborvny?"
„Chápu. Jo, každý zaměstnanec je má."
„Skvělé. Pujčíš mi je? Neboj žádné složky si o sobě hledat nebudu." Nahoře v kabinetu mi předala klíčky.
Sborovna a ředitelna nebyly na stejném patře, ale klíče od ředitelny neměl skoro nikdo.
Zaťukala jsem a nikdo se neozval. Začala jsem zkoušet klíče. Naštěstí jsem to vzala ze správného konce a dostala jsem se tam poměrně rychle.
Našla jsem můj oblíbený věšák klíčů. Docela dost mi usnadnili práci, jelikož nad každým klíčem bylo napsáno k čemu je. Vzala jsem ten co jsem potřebovala. Byl pátek a nikdo normální se tu zbytečně nezdržoval.

Došla jsem zpět do kabinetu a ukázala klíčky.
„To jsou.."
„Jo jsou."
„Ale jak si o nich věděla?"
„Za několik let kamarádění s Benem a čtyři roky tady toho člověk najde víc než by si přál."

Joo kdyby to psaní šlo stejně rychle jako publikovalní tak bych byla nejvíc spoko člověk.

Btw. kam si myslíte, že má klíčky? 🧡

Stay awesome