Cesta za Pánem zla

49. Merlinova pomoc

„Co se stalo?“

„To netuším, Albusi. Zaznamenal jsem přemístění, tak jsem šel obejít pozemky a našel ji v bezvědomí. Chtěl jsem ji vzít ten medailon, ale jako kdyby s Morganou srostl a bránil se.“

Slova k ní přicházela, ale nějak ji unikal jejich význam.

„A ta kletba? Zjistil jsi co ji zasáhlo?“

„Ne. Je to pro mě naprosto neznámá kletba. Postupuje jejím tělem k magickému jádru.“

„To je zlé. Musím se sejít se členy Řádu. Prosím zůstaň u ní.“

O čem to kruci mluví? A kdo jsou vůbec zač?

Morgana usilovně přemýšlela, co se děje. Nedokázala otevřít oči a tak ji nezbývalo nic jiného než se snažit vzpomenout.

No tak Morgano mysli! Co jsi dělala než jsi skončila tady? O čem to mluvili? Medailon, Řád, kletba.... No jasně! Viteál! A ty hlasy musel být Severus a Albus! Kletba? Jaká ksakru kletba, když jsem nebojovala? To poslední kouzlo! To, které jsem nestihla zrušit.

Konečně si vzpomněla. Potřebovala hůlku, na tohle nemohla využít svou vnitřní magii. Soustředila se na ruce a zjistila, že s obtížemi s nimi pohne. Několikrát polkla než se jí podařilo použít hlas.

„Hůlku.“

Uslyšela nějaký šramot vedle postele.

„Morgan, jsi vzhůru?“

Kdyby mohla, tak by protočila oči.

„Potřebuji hůlku!“

Snažila se do svého hlasu vložit čím jak nejvíce naléhavosti, ale moc se jí to nepodařilo. Naštěstí Severus pochopil, že neblouzní a vzápětí ucítila, jak ji vložil hůlku do dlaně. S obrovskou námahou ji namířila na ruku svírající medailon.

„Et venerunt mihi mala!“

Cítila mravenčení po celém těle a chvíli na to něco spadlo. Konečně se ji povedlo otevřít oči. Medailon, který do teď svírala v ruce ležel na zemi. Na okamžik zavřela zpět oči, jen aby rozproudila svou magii tělem. Okamžitě jí bylo mnohem lépe. Posadila se a pohledem spočinula na Severusovi, který ji sledoval. Jeho výraz, do té chvíle vystrašený, se rázem změnil v hněvem zkřivený.

„Můžeš mi ksakru říct proč jsi tak paličatá? Ty přece nepotřebuješ pomoc! Všechno zvládneš sama! Ale za jakou cenu? Mohla jsi zemřít!“

Morgana pozorovala Severusovo běsnění a přemýšlela jestli ho má nechat, aby se úplně rozjel. Pak se zvedla, dvěma kroky překonala vzdálenost mezi nimi a pevně Severuse objala. Byl natolik překvapený, že přestal mluvit a stál jako socha.

„Máš pravdu, Severusi. Mohla jsem zemřít, ale narozdíl od tebe, nemůžu doopravdy umřít. Přestaň se vztekat a radši mě obejmi.“

Usmála se, když ucítila Severusovy ruce na zádech a horký dech ve vlasech.

„Já to přece vím. Měl jsem o tebe strach. Na tyhle řeči já nejsem, ale....“

„Tak nic neříkej. I nevyslovené je důležité. Jdeme za Řádem. Co nevidět vypukne bitva.“

Snape pouze přikývl a společně se vydali k Brumbálově pracovně. Morgana ještě kouzlem přivolala viteál a schovala jej do kapsy.

                           ******

Na Grimmauldově náměstí se všichni členové Řádu překřikovali a hádali ve snaze vymyslet náhradní plán. Přes ten hluk ani neslyšeli hučení krbu a ani si nevšimli Morgany se Severusem, kteří je užasle sledovali. Morganě však velmi rychle došla trpělivost.

„TICHO!“

Všichni přítomní se otočili za jejím hlasem a okamžitě ztichli.

„Mrzí mě, že jsem vás vystrašila, ale toto bylo chování studentů prvních ročníků a ne dospělých lidí v krizové situaci.“

Morgana se nad sebou ušklíbla a pokračovala.

„Jak vidíte, jsem v pořádku, takže platí původní plán. Nejpozději do dvou dnů zaútočí na Bradavice. Zítra ráno začneme s maskováním školy. Nějaké otázky?“

Nikdo nic nenamítal, tak Morgana popadla Severuse za ruku a táhla ho ke dveřím.

„Potřebuji něco vyřídit. Chceš jít se mnou?“

Severus sotva znatelně přikývl a Morgana je přemístila.

                         ******

Stáli před ohromnou sochou starého čaroděje. Snape se snažil zjistit co je to za místo, ale množství magie ve vzduchu ho téměř paralyzovalo. Morgana poklekla před sochu a mumlala slova v neznámém jazyce. Po chvíli magie ze vzduchu začala ustupovat k soše.

„Milý Severusi, tohle je místo posledního odpočinku samotného Merlina.“

„Nechám si zbytečné otázky.“

„Musím zničit viteál, ale nemohu vydat veškerou svou magii, Merlin mi však přislíbil pomoc.“

Severus už nemohl vypadat překvapeněji, když ze sochy vystoupil duch Merlina a převzal od Morgany viteál. Okolím se začal ozývat srdceryvný křik, který sílil s každým Merlinovým slovem. Když křik ustal, Merlin i medailon zmizel. Morgana se s úsměvem otočila k Severusovi.

„Pojď, půjdeme domů.“