Quiet Nights 🌙completed🌙

part 29

„J-jo jasně. A neslintal jsem"

Jimin věděl, že opravdu není přesvědčivý ani kdyby chtěl. Vždyť ho svlékal pohledem proboha, jen debil by si toho nevšiml. On však jen znatelně pokýval hlavou a ohrnul spodní ret, takže naznačoval, že mu opravdu věří. Jak ironické gesto. 

Hodil po Jiminovi zástěru, ta zástěra měla ale růžovou barvu. Jelikož si dokázal domyslet, že s tím stejně nic neudělá, nandal si ji. Snažil si ji vzadu zavázat, ale nešlo mu to. Potichu zaklel, na což se k němu otočil Somi. Zachichotal se nad neschopností jeho nového společníka a přešel k němu. Uchopil dva pruhy látky, které následně zavázal do pevné mašličky. Jiminovy tváře zrůžověly. Po zbytek vaření šlo vše jako po másle. Společně si uvařili dušenou mrkev, takže nic těžkého. Sundali si zástěry, usedli naproti sobě k baru a dali se do velice chutného jídla.

„Tak pane Parku, povězte mi o sobě něco" 

„O sobě? No, můj život není nijak zajímavý, to spíš vy mi povězte jak jste získal tu firmu a čím se vlastně zabavujete ve volném čase, prosím"

„A když vám povím něco já, povíte mi na oplátku také něco?"

„D-dobře"

„Firma je jen a jen má. Založil jsem ji zhruba před dvěma lety, ale stala se rychle úspěšnou. Již od mala jsem se zajímal o modeling a celkově o módu, ale mému otci se to nelíbilo. Nechtěl přijmout fakt, že by jeho syn pracoval v oboru, který je spíše pro dámy. Tak mě vyhodil z domu a já od té doby začal studovat školu zaměřenou na modeling. Neměl jsem skoro žádné finanční zázemí, ale přece jen se něco našlo. Celý svůj život jsem šetřil na případné založení této firmy a dal do ní vše co jsem měl. Popularita rostla no a teď jsem tady"

„Wow. Jak se jmenoval váš otec?"

„To není podstatné"

„A jak se jmenujete vy?"

„Somi"

„A dál?"

„Jste na řadě"

„Aha, těší mě Somi Jste na řadě"

Jiminův hostitel se plácl do čela, ale kuchyní se rozezněl jeho zvonivý smích. Je to snad andělský smích? Protože to tak zní.

 „Proč tak toužíte po tom znát celé moje jméno?"

On jen pokrčil rameny a usmál se. Sám to nevěděl, ale něco mu říkalo, že jeho jméno znát musí. Proč by nechtěl jeho pravé jméno říct? Jiminovi totiž bylo více než jasné, že tohle je pouze přezdívka. Nikdo se nemůže jmenovat Somi. To by ty rodiče museli být fakt divní.

„Máte zpestřený život, pane Somi. V tom mém se nic moc nedělo. Rodiče jsem za celý svůj život moc nevídal, ani teď nevím kde jsou. Základní i střední jsem nějak odchodil a s nikým se tam nebavil. Až tedy na jednoho člověka, za kterým příští týden musím odjet. Chtěl jsem z toho města každopádně pryč a tak jsem si našel byt, kde bydlím společně s jedním chlapcem mého věku. Bylo to taky kvůli tomu, že mi z vaší práce přišla nabídka na práci, tak jsem nemohl odmítnout"

Pečlivě poslouchal. Nad částí, že musí příští týden odjet se pozastavil. Nelíbila se mu ta představa, že pojede sám zpět. Ne, že by mu na něm za tak krátkou dobu záleželo, to ne. Skoro ho neznal, ale z toho jak mluvil poznal nespočet lží. 

„A pravdu mi říci nechcete?"

„Řekl jsem vám pravdu, pane. Jen neříkám vše. Stále vás poznám málo na to, abych se vám svěřoval se svým osobním životem"

Na to se Jimin zvedl a umyl špinavé prázdné talíře od večeře. Překvapivě se mu s ním nepovídalo vůbec špatně. Je to, jako by ho znal celé ty roky. Jako by se s ním už někdy setkal.

-

„Tak zítra, pane Parku"

Navzájem se uklonili a Jimin se vydal domů.

Doma si ihned bez pozdravu svého spolubydlícího vlezl do sprchy, kde na sebe nechal dopadat kapky horké vody.

Ahoj Yoongi, dlouho jsem na tebe nemyslel. Málem bych na tebe zapomněl. A to jen kvůli tomu muži. Já na tebe ale zapomenout nechci. Tolik jsi pro mě znamenal. Stále znamenáš. Žárlíš? Nebo si děláš starosti? Jak se teď vlastně máš? Ani nevíš jak rád bych tě teď objal a zůstal s tebou už napořád. Ach, Yoongi. Jak moc mi chybíš. Najdu tě. 

Jednou ano.

Aniž by si to Jimin uvědomil, po jeho tváři stékaly slané kapičky slz. Později se ve sprše hroutil.  Tolik slz a pro nic. Tak moc to bolelo.