Zákon smečky: tvrdé začátky [PROBÍHÁ PŘEPIS+KOREKCE]

20. Kapitola ✅

Sojka zamrkala. Do očí jí bilo světlo jako nějaký tyran a bílá vlézala do jejích temných snů bez pozvání a s palčivým účinkem. Ale ona věděla, že se musí rozhlédnout. Musí se podívat, co se děje a musí se zeptat na spousty věcí.

A hlavně musí vidět bratra. Musí ho obejmout, musí mu oplatit to, co pro ni udělal a musí se ujistit, že mu nic není.

Proti své vůli otevřela oči.
Bíla záře, jež byla předělávkou slunečních paprsků a jíž dodával sníh mnohonásobný jas chvíli panovala okolím. Sojka tupě zírala a snažila se nevnímat tolik světla najednou. Z prosvícených očí se jí začaly hrnout slzy, ale zároveň začala bílá ustupovat hnědé a ostatním barvám.

Nejjasnější se pro ní jevila tmavá skvrna. Tyčila se nad ní jako mohutný strom a zastiňovala jí vyhled na svět. A přesto jí Sojka od prvního okamžiku toužila spočinout v náručí.

"Prachu!" Vydechla a napřáhla tlapku k rozmazanému tělu bratra. Její radost doslova přetekla přes okraje, když uslyšela jeho hlas:

"Sojko!" Se zvukem Prachova hlasu se Sojce i rozjasnil pohled. Najednou ho viděla zřetelně a před sebou. Svého milovaného bratra.

Natáhla krk a zabořila čumák do jeho srsti. Netoužila po ničem jiném než usnout v jeho blízkosti.

A pes jen mručel a byl rád, že má sestru zpět. Že je živá a s ním. Setrval a nechal jí, aby vypustila všechno co jí po ten dlouhý čas zatěžovalo do jeho duše. Přijal by to a s otevřenou náručí. Jen aby se už netrápila.

Když chvíle jejich vzájemného vítání pominula a Sojka se rozhlédla kolem, do oka jí okamžitě padlo mohutné černé tělo Rváče.

"Rváči!" Vykřikla nadšeně a podívala se na něj. Jakmile se však chtěla zvednout, aby ho přivítala, poděkovala mu a zeptala se ho na spoustu věcí, tělem jí projela tak ostrá a silná bolest, až se opět setkala se zemí.

Její maličkost tvrdě narazila na kamenitou půdu, k tomu všemu ještě zmáčenou sněhem, který se stihl za tu dobu, co si z něj dělala pelech změnit v břečku a ona zakňučela, překvapená a vylekaná. Co to bylo?! A v příštím okamžiku jí to všechno došlo.

Ta rána. Má zranění! Jsem pokousaná a zmračrná! Z čista jasna jí přepadla panika. Zoufale sebou zazmítala, za což jí bylo odměnou opět bolestné škubnutí. Musela zůstat v klidu. To bylo to jediné, co si teď dokázala díky základnímu instinktu uvědomit.

Vyhni se té bolesti! Nehýbej se! Když se nebudeš hýbat, bolest nepřijde!

Tak tam tedy jen sklesle ležela, spánky tepající a srdce bušící snad třikrát rychleji, než by mělo. Nedokázala si připustit, že je to pravda. Že si zbytečně namlouvá, že je všechno v pořádku. Že je zmrzačená a zlomená. Dosud doufala, že se třeba spletla. Že jí šálil zrak.

Teď už věděla, že tak to nebylo.

"Sojko? Sojko, co se stalo? Bolí to?" Prach byl okamžitě na nohou a skláněl čenich k sestřině zranění. Sojka se ale ani nehla. Jen strnule upírala svůj vystrašený pohled do bratrových očí a hledala v nich odpovědi. Jakékoli odpovědi.

Proč?

Za Prachovými zády spatřila ze své pozici na zemi jen tak tak hlavu Rváče, který se přiblížil, aby se sehl a chlácholivě jí olízl hruď. "Dávej pozor, Sojko. Tvá zranění jsou čerstvá." Řekl hlubokým hlasem.

Sojka pocítila, že se pomalu uklidňuje. Byla ráda, že jsou tu s ní. Pomalu zavřela oči.

Ale přiřítil se někdo další. Když fena zamžourala po nově příchozím psu, zjistila, že se jedná o Borku. Podsaditá fena jí kontrolovala a obcházela, přičemž neustále něco ňafala a olizovala Sojce rány. Vypadala poněkud komicky, ještě když byla dvakrát tak menší než odrostlé štěně, ale přesto se Sojka neubránila blaženému a děkovnému zamručení v jednom.