Quiet Nights 🌙completed🌙

part 30

-

Černovlásek vylezl z rychlíku a dopadl nohama na tvrdý úhledně upravený beton. Jak nerad se ocital znovu v tomhle městě, ale popoháněl ho jeho nejlepší kamarád. Musí mu pomoct, i když absolutně neví o co se jedná. Už i ví, co přesně udělá. Najde ho, bude se co nejdál držet od jeho střední školy a nebude se bavit s nikým jiným než s ním. Ano, přesně takhle bude probíhat jeho plán. 

Vykročil vpřed a hned narazil do nějakého spěchajícího člověka. Zanechal za sebou pár drobných nadávek, ale mávl nad tím rukou. Nemá přeci potřebu se rozčilovat nad nevychovanými lidmi jako byl tenhle, ne? 

Hoseok mu včerejší večer napsal adresu, takže přesně věděl kam jít. Jelikož bylo poledne, určitě doma nebude. Co bude dělat do té doby? Možná by si mohl zajít sednout do nějaké té kavárny, uvolnit se a vypustit nepotřebné myšlenky z hlavy. Jo, to je dobrý nápad. Vydal se proto k nejbližší kavárně, kde se posadil za dřevěný stůl a čekal, až ho někdo obslouží. Už zde určitě někdy byl, přišlo mu to povědomé.

„Dobrý- oh, ahoj Jimine!"

Černovlásek zvedl pohled k číšníkovi, jež vyslovil jeho jméno. Kdo to je? Já ho znám?

„Uh, dobrý den, my se známe?"

Zmateně na něj koukl. Pravděpodobně si ho nepamatoval. Přece jen, dva roky se neviděli. Tak dobrou paměť na obličeje nemá. Hnědovlasý číšník se zasmál a uklonil se na omluvu za jeho nezdvořilost.

„To jsem já, Jungkook. Taeho přítel"

Jimin vykulil oči a několikrát rychle zamrkal. Tenhle ten že je Taeho přítel? Oh, no ovšem! Vždyť to je ten číšník, na kterého Tae vrhal pohledy, když tu byli naposledy! 

„Oh, promiň. Nepoznal jsem tě"

Jungkook se pouze usmál a dál to neřešil. Udělal Jiminovu objednávku a domluvil se s ním, ať na něj počká.

-

„Vrátil jsi se za Taem?"

Jimin kývl hlavou směrem k zemi a smutně se usmál. Pořád neví, co se vlastně děje.
Procházeli se po betonovém chodníku jen pár centimetrů vzdáleni od sebe. Ani jeden z nich neměl potřebu se sám sobě navzájem nějak hnusit. I přes to, že se v podstatě nikdy neviděli a neznají se, bylo jim ve vzájemné přítomnosti dobře. Jako bratrům.

„Chyběl jsi mu,"

odmlčel se a zvedl pohled k Taeho nejlepšímu kamarádovi.

„možná víc jak já jemu"

Jimin byl zmatený. Vždyť je z nich teď pár a tráví spolu čas, ne? Proč by mu měl tedy chybět?

„Myslím to tak, že Taehyung se poslední dobou zdá být jaksi odtažitý. Skoro se mnou neprohodí slovo. Dříve, když jsem přišel domů za mnou přiběhl, skočil mi do náruče a šeptal mi do ucha jak moc jsem mu chyběl. Teď? Když vlezu do bytu, cítím tu negativní atmosféru. Je tam tak chladno, byt ztratil svoje kouzlo, když tam na mě nečeká šťastný Tae. Je celé dny zalezlý v pokoji a v noci se ke mně nechce ani přitulit. Mrzí mě to, ale už nevím jak mu dál pomoct. Neměl jsem čas ti to jakkoliv sdělit, proto jsem za tebou poslal Hoseoka. Věděl jsem, že kdybych ti jen napsal textovku, bral by jsi to jako nezávažnou věc. Proto tě prosím, promluv si s ním a pomoz mi, pomoz jemu"

Jungkook ukončil svůj monolog a podíval se na již tmavé nebe. Čím více mluvili, tím blíže si Jimin přišel u jejich bytu. Ne, že by se na svého nejlepšího kamaráda netěšil, ale měl strach. Jako každý jiný. Strach, že mu nebude schopný pomoci. Co udělá až ho uvidí? Bude šťastný? Bude překvapený? Bude určitě překvapený a šťastný, aspoň teď. Jak mu jen může pomoci když neví, co ho trápí? To by asi měl zjistit jako ze všeho nejdříve. 

-

Černovlasý klučina zaklepal na černě barvené plastové dveře. Nic se neozývalo, tak zaklepal ještě jednou pro jistotu, kdyby ho neslyšel. Tentokrát silněji. Když se ani tentokrát nic neozývalo, prostě to bral jako souhlas pro vchod do jeho pokoje. Otevřel pomalu a potichounku dveře. Pokoj jeho nejlepšího kamaráda byl zahalený do tmavě černé barvy, díky tmě venku a také jeho zataženým závěsům. Skrz škvíru mezi závěsem prosvítalo jenom slabounké světélko, vytvořené díky měsíci. Byl úplněk. Pohledem zabloudil k velké posteli, vytvořené pro dva lidi. Uprostřed ležel blondýn, schoulený do ochranného klubka. Schovaný před světem. 

Jimin přešel k jeho posteli a chvíli na něj hleděl. Byl otočený zády k němu, ale když přišel ještě blíže, mohl vidět jeho obličej. Tak bezstarostný, klidný a hlavně, stále mladý. Zíral tam na něj takhle aspoň pět minut, dokud se nerozhodl si k němu lehnout. Opatrně se položil těsně k jeho tělu a ruku mu omotal kolem pasu. Zdál se tak moc hubený, to ho snad jeho odjezd tolik zasáhl? Nebo v tom je něco jiného? Opřel si obličej o jeho rameno. Nadechoval jeho omamnou vůni, která ho nakonec i uspala. Zítra se vše vyřeší.