Osud duše

Prolog

Můj život nebyl vždycky ideální, i když to asi u nikoho. Proto zkrátím ty dojemné části, protože ztrácejí význam a taky nechci vypadat jako slaboch. Jen aby bylo jasno, neměla jsem zlý život, byl podle mě normální, ale podle ostatních jsem byla vždycky potrhlá, a já se ani nedivím, protože když se narodíte do rodiny, kdy je váš otec náladový agresor a k tomu kriminálník, a ještě k tomu vaše matka alkoholik, která všem umí vnutit své problémy, tak nějak už vyplyne co jste nebo co od vás očekávat.

Jenže tak mé rodiče znali všichni na veřejnosti. Ve skutečnosti jen byli nadmíru složití, má matka byla vždy hodná, jen přespříliš dominantní, naivní a náladová. Byla na to navyklá a otec, ten byl na sebe schopen hodit špínu jen aby uživil rodinu, teda ze začátku, pak začal lenivět a stěžovat si na „bolesti srdce".

V minulosti jsem musela táhnout rodinu já, měla jsem sestru, ale ta mi zmizela ze života, v té době se mi začal měnit život a z lídí které jsem tak milovala se stali trosky a přestali se zajímat o to kdo jsem.  V minulosti jsem se styděla za mojí práci, mým tajemstvím bylo že úkol hlavní služebné princezny našeho království jsem měla já, již několik let.Ta byla jedním slovem no...... princezna a každý si umí představit, jaká byla. Krapet namyšlenosti, zhýčkanosti a těch dalších věcí. Odvaha nebo nastavit za své přátele život k nim vůbec nepatřila. Takže prostě princezna. Taková ta osůbka, kterou všichni zbožňovali, nechci, aby to znělo jako závist, spíše lítost. Byla to loutka, která by nevydržela ve světě ani den. Jenže jedna věc mě na naší princezně vždy ochromila. Byla nejlepší v tom dostat co chce. Například vůbec nemyslela na vladaření nebo na její poddané, pro ní jsou tyto lekce velmi otravným nástrojem, ne, Naše princezna si na tyto věci nepotrpí, ale šaty, šperky, bály nebo na prince? ty může řešit do své smrti. Moudrost ji byla dočista cizí. Naopak jí ani nezajímala.

Mně žádné hezké vyhlídky nečekali, to jsem věděla i bez přemýšlení a upřímně svého života jsem si až tak necenila. Já...... na rozdíl od přehnané narcistní princezničky pro níž byly šperky andělskými áriemi. Báli, hříšné mráčky na úpatí a ona ve středu vesmíru jako bůh a kolem ní všechno tančilo jako loutečky na provázcích, tak jsem byla poněkud člověk co nejraději unikala do jiné reality.  Vím, že k princezně jsem byla poněkud zaujatá, ale pravda byla faktem a důkazem. Navíc slovo „snílek" mě náramně vystihovalo, i když o tomto slově nikdo netušil.

Když o tom přemýšlím, osud je velmi zvláštní věc,  připraví vám věci které ani netušíte, lásku, ztrátu, sebe-objevení, nemůžu uvěřit, že na toto vzpomínám, po 4 letech mého života. Ráda bych přeskočila veškerý příběh a začala bych od přítomnosti, ale to byste byli dosti zmatení, proto začnu na začátku, tehdy jsem byla velmi rozporuplný člověk, křehký, slabý, jak na těle tak na duši. Pochopíte proč, neodsuzujte avšak mé malé nedokonalé zrcadlové já. Každá růže potřebuje poupě, to mé bylo jenom poněkud shnilé, nejspíše protože nebylo mé. Začneme, vrátíme se do doby, kdy jsem pouhým vypravěčem a Malá Leo loutkou v mém divadle.