First & Second Chance [VAV Fanfiction - CZ]

1. kapitola (Hyo Ri)

 Co jsem tě poprvé spatřila, věděla jsem, že můj život už nebude jako dřív.

 Ukončila jsem urychleně hovor. Měla jsem slzy v očích, byla jsem tak smutná a zároveň naštvaná. On mě naštval. Je to tak poslední dobou často. Už to není jako dřív. Řekl: "Proč za mnou nepřiletíš aspoň na týden?" Křičela jsem: "Protože nemůžu, proč to nedokážeš pochopit?" Začal mi to vyčítat. Vyčítat to, že dva roky studuju na škole, na kterou jsem chtěla chodit už od dětství a ve své rodné zemi. Už jsem ho nemohla dál poslouchat, prostě jsem to típla. Bez varování nebo rozloučení. A brečela jsem, dlouho a hlasitě. Tak dlouho držený smutek šel konečně ven.

 -

 "Jsi si jistá, že už to nemá cenu? Vždyť kolik let jste spolu? Není to škoda?" ptala se mě moje kamarádka Min Hee. Volaly jsme si spolu přes Skype každý den a dnešek nebyl výjimkou. Řekla jsem jí, že se chci s Yoon Hem rozejít, protože několik měsíců v kuse jsme se jen hádali a nevedli žádnou normální konverzaci.

 "Je mi to hrozně líto, ale jak můžeme být šťastní, když nám to prostě nevychází? Bude nám líp, když se rozejdeme a každý půjdem jinou cestou," odpověděla jsem jí.

 "Hele, zvol si, co pokládáš za nejlepší. Já nemám právo se do toho plést."

 "Já vím."

 "Miluješ ho pořád?"

 "Já nevím," řekla jsem nejistě. Opravdu jsem to nevěděla. Už to nebyla bláznivá láska ze střední. Ta jakoby povadla. Už jsem nebyla ta šťastná holka, která měla možnost trávit čas s úžasným člověkem, kterého milovala, a který miloval ji a jen to ji stačilo. Už ne. Potřebovala jsem prostor pro sebe, respekt, toleranci a trpělivost svého přítele. "Ale jestli mě Yoon Ho miluje, měl by mě nechat jít, abych byla šťastná a já taky chci, aby byl šťastný. Vždyť takhle jenom sami sobě ubližujeme."

 "Jo, asi máš pravdu."

 "Ještě měsíc to tu přežiju. A pak vrátím se zpátky do Koreje. Vyřídím to s ním z očí do očí, nechci to dělat přes telefon."

 "Chápu tě," přikyvovala Min Hee. Byla pro mě skvělou oporou. Už takovou dobu jsem s ní prakticky neřešila nic jiného než sebe a Yoon Ha a stejně stála při mně a naslouchala mi. Tak úžasnou kamarádku bych nikdy na světě nevyměnila.

 -

 Seděla jsem na letišti v Seoulu. Přiletěla jsem asi před půl hodinou a zavolala jsem Min Hee, aby pro mě přijela. Mohla se dostavit ale nejdřív za hodinu, takže jsem ještě musela půl hodiny čekat. Otevřela jsem galerii v mobilu a najela na album s fotkami mě a Yoon Ha. Byly tam všechny fotky už od počátku našeho vztahu. Byla to tak nevinná, roztomilá láska. Říkali jsme si, že spolu zůstaneme do konce života, že se vezmeme a budeme mít velkou rodinu. Normálně bych tomu snad i pousmála, ale dneska ne. Už nikdy. Oči se mi zalily slzami. Bylo to jako včera, co jsme spolu začali chodit a dnes tu sedím na lavičce na letišti odhodlaná jít se s ním rozejít. Bolelo to, hrozně moc.

 "Hyo Ri!" ozval se najednou ženský hlas u mého ucha. Nadskočila jsem leknutím a vzhlédla na osobu stojící vedle mě. Byla to Min Hee, zvedla jsem se a objala ji.

 "Ahoj, Min Hee. Už je to dlouho."

 "Prosimtě, dlouho. Vždyť to byly jenom dva roky a každý den jsme si od tvého odjezdu skypovaly," řekla mi s úsměvem.

 "Jenom dva roky," prohodila jsem sarkasticky.

 "Tys brečela?" zeptala se najednou a ukázala mi na oči. Rychle jsem zamrkala a podívala se jinam.

 "Ne?"

 "Ooh, pojď sem," řekla a objala mě. Oči se mi zalily znovu. Byla tak všímavá a starostlivá. Měla mě absolutně prokouknutou. "Jdem do auta a pojedeme domů, jo?" Přikývla jsem.

 -

 Ležela jsem na posteli ve svém pokoji v bytě mé kamarádky. Žila jsem v jejím bytě už předtím, než jsem odjela do Japonska. Nemohla jsem usnout. S rukama skříženýma za hlavou jsou pozorovala strop. Měla jsem v plánu zítra za Yoon Hem dojít, vysvětlit mu svoje pocity a... dát mu sbohem.

 Vzala jsem svůj mobil ze stolku vedle postele. Když se displej rozsvítil, zobrazila se fotka nás dvou. Pamatovala jsem si, co jsme ten den spolu prožili. Chtěli jsme si odpočinout od rušného velkoměsta a tak jsme vyjeli na třídenní výlet do přírody kempovat, jenom my dva. Našli jsme si krásné místo u malého jezírka. Tady jsme tu fotku pořídili. Hned první noc, když jsme si opékali buřty, začalo pršet. Já jsem buřty nechala ležet buřtama a šla se schovat do stanu, ale Yoon Ho byl odhodlán buřty dopéct i za cenu vlastního zdraví a samozřejmě po zbytek výletu měl menší rýmu. Smáli jsme se tomu jak šílení ještě tolik týdnů. 

 Vyprostila jsem se z myšlenek a konečně odemkla mobil, abych mohla Yoon Hovi napsat. Zapomněla jsem se mu zmínit, že už jsem doma.

 "Ahoj," diktovala jsem si, "už jsem zpátky. Spím doma." Krátká, chladná zpráva. Odpověď se dostavila rychleji než jsem čekala na to, že bylo něco po jedenácté.

 "Dobře," psalo se tam. Bylo to bez špetky citu.