Proč zrovna já... (Levi FF)

15.

Je tady opět nový den. Vstala jsem z gauče a začala se převlékat. Hlavně jsem se s Erenem hádala, že on bude spát na gauči ale... Já vyhrála. Nazula jsem si boty a šla na snídani. Stála jsem na práhu dveří když jsem si všimla Erena a Yumi. Pomalu jsem se k nim drala když jsem si v rohu místnosti všimla sedícího Levije. Pozoroval mě jak hladový tygr. Odvrátila jsem od něj zrak a sedla si k mým přátelům. Přivítali jsme se a už na stole mě čekal talíř s jídlem. Bez jakého slova jsem se do něj pustila. Neměla jsem večeři a tak jsem byla trochu hladová. ,, Jak ti je?" Zeptal se mě Eren s trochu smutným pohledem. ,, Až na ty modřiny... Jde to." Pousmála jsem se. Dost bolely ale nedávala to najevo. Eren se taktéž pousmál a poplácal mě po hlavě jak psa. V periferním vidění jsem mohla vidět jak Levi zuří. Ale držel to v sobě... Heh.. Typický on. Začali jsme si povídat o různých věcech. Ale hned jak jsme dojedli zvedli jsme se a šli na tréning. Došli jsme na plác a jako první šel "bojovat" Eren s Yumi. Já si sedla na zem a pozorovala je. Eren měl v ruce umělý nůž takže on byl útočník. Začali se mezi sebou bojovat když v tom Yumi ho zhodila na zem tak, že byla nad ním. Zvedla se od něj a mohla jsem si něčeho všimnout... Takové menší jiskry mezi nimi. Pousmála jsem se sama pro sebe ale oni si toho všimli.,, C-co se směješ?" Vykoktal ze sebe Eren. Jenom jsem mávla rukou a Yumi už byla na nohou. Měla rudá líčka... Vypadala jak rajče. Eren se zvedl ze země a podal mi nůž. ,, Teď jsi na řadě ty..." Šibalský se usmál. Pche... Si myslí že jsem na všechno zapomněla? Vzala jsem nůž do ruky a vstala. Eren byl už připraven a já potom taky. Rozeběhla jsem se k němu a ani né jedním hmatem ho poslala k zemi. Zas ležel na zádech. Svou nohu jsem si dala na jeho břicho a brala ho jako postřelené zvíře. Yumi se začala smát... No a my se přidali k ní. Když jsem pomáhala Erenovi vstát všimla jsem si Levije, který se opíral o plot. Díval se přímo na něj tím svým mrtvým pohledem. Měl ruce na hrudi a opíral se jednou nohou. Jeho typická poloha... Pak se jeho oči střetli s mými. I z tý dálky jsem mohla vidět plameny v jeho očích. Hlavou ukázal ať jdu za ním. ,, Omluvte mě... Za chvilku jsem zpátky." Pouze přikývli a já klusem šla za Levijem nejspíš do kanceláře. Vyšla jsem schody ale u kanceláře nestál. Byl u našeho pokoje. Dveře byly otevřené a pouze čekal na mě. Klidným krokem jsem šla k němu a vešla dovnitř. Šel hned za mnou a zamkl dveře. ,, Sedni si..." Jak řekl tak jsem i udělala. Sedla jsem si na postel a on si sedl vedle mě. Začala jsem být nervózní jelikož nevím co mám teď od něj čekat. Vůbec se na mě nedíval... Koukal se na dřevěnou podlahu. ,,Carol já.... " Odmlčel se na chvíli. ,, Omlouvám se... Nechtěl jsem ti takhle ublížit...,, Zarazila jsem se. Takže on nechtěl jo... ,, Tak proč jsi to i tak udělal? Říkala jsem ti ať přestaneš ale ty nic..." Začali se mi drát slzy z očí. ,,To ten vztek... Nechtěl jsem ti ublížit.." Stékla mu slza po líčku i když měl ten temný výraz. ,, Jen se mě to dost dotklo... A navíc..." ,, Co? Řekni mi to.." Chytla jsem ho za ruku. Ani nevim proč. ,, Hange... Řekla mi, že... Nebudeš moct už mít děti..." Schoval si obličej do dlaní a začal víc brečet. Rozbrečela jsem se taky a objala ho. Proč mi to neřekla narovinu...? ,,Je.. Je mi to líto Leviji... Všechno je to moje vina... " ,, Není... Je to má vina.. Neměli jsme jet do Trostu.. Pak by se to nestalo..." Objala jsem ho silněji. ,,Leviji..." ,, Hmmm?" ,, Miluješ mě ještě...?" Tahle otázka ho zarazila. Odtáhl se ode mě aby se mi díval přímo do očí. Měl je jako skleněnky... ,, Jasně že ano... Z celého srdce.." Přiblížil se ke mě a opatrně mě políbil. Trochu jsem sebou cukla ale nechala ho. Byly to dlouhé tři dny když jsem necítila jeho rty na těch mých. Stále byly tak jemné a něžné... Odtahl se ode mě a měl na obličeji malý úsměv. Usmála jsem se taky když v tom někdo silně zaklepal na dveře.