Teror na jevišti

Všichni mě žádají, abych jim vyprávěl, jak se to stalo, tak jsem se rozhodl to sepsat. Nejsem v tom sice moc dobrý, ale vyprávět něco, co se stalo jako v nějaké grotesce... nemůže být těžké. Jaká ironie, že se to stalo v kině. Už ani nevím, na co jsem tam se spolužáky a všeobecně třídou šel. Někde v polovině jsem se omluvil a rozhodl si odskočit.

Vykonávám svou potřebu na záchodech páchnoucích cigaretou, když v tom uslyším střelbu. V divadle jsem slyšel střelbu slepými už dříve ale tohle... bylo něco jiného. Ostrý řezavý zvuk mě vyděsil. A pak i ten řev. „Všichni na zem! Okamžitě! Budeme střílet po každém, kdo neposlechne, tak dělej! Dělej!" Řval někdo a mě potřeba totálně přešla. Nestihl jsem si ani umýt ruce a pomalu vykoukl do chodby.

K mému překvapení nikdo nesháněl kohokoli na záchodech. Měl jsem šanci uniknout. Uniknout bez povšimnutí, ale když jsem potichu bez bot kráčel po chodbě... uvědomil jsem si, že je nemožné uniknout bez násilí. Kino bylo v centru. Říkali jsme mu alfa centrum taková ta budova všemožných obchoďáků a kavárniček. Spousta lidí.

Proplížil jsem se k pultu, kde jsme si mohli odložit, od kterého zrovna jeden z nich vyvlekl dámu, která se o to tam starala. Nevím, proč mě napadlo prohrabat i cizí oděvy. Možná ve mně zápolila trocha lidského chtíče zneužít situaci. Přesto jsem zachoval rozum a vzal si pouze svou bundu, ve které jsem nosil tři vrhací nože a mobil.

Nejdřív jsem chtěl zavolat policii, ale pak mě překvapilo pár z teroristů, kteří začali šmejdit. Moc vousů nemám, a když tak krátké. Ale chvílemi ani o tyhle moje krátké fousky jsem neunikl odhalení. Kolikrát mě skoro zahlédli...? Vlastně ani nevím. Dostal jsem se do jednoho z mnoha obchodů s oblečením a uviděl svou možnou spásu.

Někteří možná znají vtipálky, co se převlékají za manekýny a straší lidi... no tak já si vzal vzor. Oblékl jsem si nějaké oblečení v obchodu a natáhl si černou punčochu. Rukavice a byl jsem dokonalý manekýn. Postavil jsem se vedle jiného a udělal jednu z těch póz, do kterých se stavěli. Má první oběť kráčela sebejistě a klidně. Měl jsem pocit, že skutečně neví, že je někdo mimo oběti jejich přepadu.

Jenže pak se přede mnou zastavil. Do dnes si říkám... „K ďasu stačilo tak málo" stál přede mnou se samopalem a prohlížel si mě. Napadlo mě mnoho věcí. „Oblékl jsi se špatně, tohle k sobě neladí. Stejně by to ten tupec nepoznal. Třeba se hýbeš nebo cítí pach člověka jako pes." Přísahám jako ž je bůh nade mnou... zdálo se mi, že jsem se na chvíli proměnil ve figurínu. Stál jsem zamražený v póze jako bych před sebou měl lva. Dýchal jsem tak mělce až jsem měl pocit, že zkolabuju.

Ještě jednou si mě prohlédl... a pak pomalu vešel do obchodu. V hlavě jsem dostal takovou radost, že jsem se málem pohnul, ale musel jsem setrvat. Byl jsem natočený, tak že jsem na něj viděl. V okamžik, kdy byl ke mně úplně zády, jsem k němu bosý vyrazil. Došel jsem těsně za něj, když se začal otáčet.

To co jsem udělal se mi dnes zdá až hloupé. Zapomněl jsem na nůž ukrytý v náprsní kapse a postavil se do pózy manekýna. I přes punčochu jsem viděl jeho překvapení, když mě za sebou uviděl. Nejdřív na mě namířil, ale já se ani nepohnul. Pak zbraň začal pomalu sklánět. Nechápal jsem pochody jeho myšlení. To se jako manekýni normálně pohybují sami?!

Pak samopal opět zvedl a zaťukal mi na hruď. V oblečení, které jsem na sebe nasoukal, byl takový ten kartonový papír, který měl oděv udržet krásně rovný a zažehlený nemluvě o tom, že se trefil zrovna na nůž.

Mé štěstí bylo neskutečné. Měl mě sice stále na očích, ale nechal mě jít a rozešel se ke skladu. Sklad bez oken bez jiného východu. „BINGO!" Zařvalo mi v hlavě. Byl jsem celý v černém, on měl na sobě maskáče jako voják... temnota se v ten okamžik stala mým přítelem. Jen co tam vešel... jsem pomocí kabelu odpojil zdroj světla v místnosti.