Do dna

2. - Yoongi

Skelnýma očima bez života jsem tupě zíral před sebe. Nijak mě netrápilo, že téměř hodinu sedím ve stejné poloze. Ani jsem se neužíral vinou, nekrčil se pod tíhou slov psycholožky jako jiní.

Bez hnutí pozoruji maňásky na prstech osoby, která se z nás jediná mohla pyšnit maturitou a diplomem z vysoké školy. Ostatní vzdělání nepovažovali za tak důležité, nebo slepě následovali sny vedoucí až k závislostem.

Čas, který ta žena proseděla nad učebnicemi, byl dost možná nekonečný. Dodával jí totiž pocit, že snědla všechnu moudrost světa a přesně ví, co je pro nás dobré. Zaujatě mávala rukama ve vzduchu, střídala hlasy podle toho, jestli mluvil maňásek Chan nebo jeho stavem vyděšená manželka. Po každé věnované radě si psycholožka vybrala jednu oběť následků abstinence, aby vše hezky zopakovala. Přesněji, nežli hadrové panenky usazené na jejích obtloustlých prstech.

Znechuceně odvrátím pohled od scény před sebou dřív, než si mé chvilkové pozornosti kdokoli všimne. Skupinová sezení se konají pokaždé první středy v měsíci a já se téměř vždy postaral o svou nepřítomnost.

Díky záměrnému vynechávání jídel, žiletce nebo vyvolané rvačce na chodbě jsem první středy v měsíci trávil na infuzi v pokojích s intenzivní péčí. Šance na to, že někdy opustím pozemky léčebny sice každý měsíc bledly, ale já si ani nepřál odejít. Hledat další cíle a propadat se k dalším koncům beze dna.

Důvodem mé dnešní přítomnosti byl Park Jimin, nový spolubydlící. Problémy s ním pouze začínali jeho neustálou přítomností a úsměvy slibujícími lepší zítřky. Končili nevinností v Jiminových velkých psích očích. Něco takového jsem si nedovolil narušit, zničit sám sebe před tím pohledem. A přestože se mi dařilo od toho večera, kdy mě vytáhl ze spárů nočních můr, ignorovat veškeré jeho pokusy o to zapříst rozhovor, k ničemu to nebylo. Cítil jsem, že už se mi dávno dostal hluboko pod kůži.

Po jednom společně stráveném dni sice pochopil, že si s ním povídat nebudu a dále se o to ani nepokoušel, ale zpíval každý večer. Mé sny byly díky tomu klidné a rána méně děsivá. Přes všechen tlak a úsilí, které jsem jen v sobě dokázal sebrat, se něco hluboko uvnitř mě začalo opět probouzet k životu, to něco, čemu jsem zavázal ruce i oči, vzal možnost mluvit.

Pohledem se střetnu se svým spolubydlícím. Šlo vidět, jak je rád, že jsem tady. Myslel si, že mě zachránil, nebo že má k mé záchraně minimálně blízko. Neměl ani ponětí o provazech, které jsem zde pro sebe stvořil a dobrovolně se jimi vázal.

 Pro lidi jako jsem já je totiž lepší tančit v již vyšlapaných kruzích. Nechat se vystavovat známé bolesti, než zakoušet novou, ještě horší. Park Jimin, dalo by se říct  zhmotněná naděje a štěstí, byl tou největší možnou bolestí, kterou jsem si v daném momentu dokázal představit. A fakt, že si to týden odmítám připustit, vše ještě zhoršuje. Musím utéct, dokud je ještě čas.

Bez přemýšlení rozrazím těžké dubové dveře. Se srdcem pomalu až v krku vyběhnu hlavním vchodem ven na dvůr a s dlaní přiloženou na hrudníku několik minut jen těžce oddechuji.

 S hrůzou si uvědomím, že jsem do této chvíle zatajoval dech, jako kdybych na někoho čekal. Na anděla, bydlícího v pokoji se stejným číslem, jako já. Rytíře ve zlaté zbroji, co nemá na práci nic jiného, než zachraňování nezachranitelného. Proč by vůbec měl chodit? Samozřejmě, že nepřijde, není k tomu žádný důvod.

S hlubokým nádechem vženu spolu s kyslíkem do plic i štiplavý kouř, jehož původ nemusím hledat dlouho. Na lavičkách lemující štěrkovou cestu seděli údržbáři a pálily jednu cigaretu za druhou. Nakrčím znechuceně nos nad oharky povalujícími se pod nimi a chraplavým kašlem mužů. Normálně kouření nesnáším, dnes jsem ale odhodlaný nikotinem zahnat všechen smutek a zklamání.