Myslíš si, že víš víc?

34

Obě jsme se lekly. Amelie si začala upravovat vlasy a vstaly jsme. „Dále." Řekla Amy.
Vstoupila ředitelka. „Už jsem si říkala, že tu nejste. Bylo tu podezřelé ticho."
„Zrovna jsme řešily kostýmy."
Kývla, ale všimla jsem si jak si prohlíží Ameliiny vlasy. Usmála jsem se. „Je zde něco k smícho, slečno T?"
„Ne není." Ale je.
Viděla jsem jak se chce zeptat na její vlasy, ale neví jak. Amelie si toho také všimla. „Tohle je ukázka na kloboučníka."
„Jistě. Nejlepší je názorná ukázka že?"
Kývly jsme. Snažila jsem nepropuknout záchvatu smíchu, ale přišlo mi že mi tak tři žebra už praskly jak jsem se nesmála.
„Nebude vám vadit když tu zůstanu?"
„Bude to čest vás tu mít." Ujala jsem se odpovědi.

Amelie došla ke kazeťáku. A já začla s choreografii. Teď se mi nevyplatilo, že jsem nic nedělala. Ale i tak jsem zvládla docela solidní tanec. „Vím že jsem nedala ruku."
Ředitelka nám zatleskala a pak odešla.

„Ty jsi měla z pekla štěstí." Řekla mi Amy.
„My obě." A pak jsme propukly v záchvat smíchu. Snažily jsme si něco říct, ale vždycky jsme se smály ještě víc.
Když už to vypadalo, že nás záchvat opustil, ale jakmile jsme se na sebe podívaly tak jsme se zas smály. Jeden by nevěřil jak ten čas utíká, ale už bylo půl druhé.
„Nechceš si zajít na oběd? Pozvala bych tě, ale školní jídelna není zrovna to pravý ořechový."
„V pořádku. Pozvu se sama. Myslim, ze teďka nás spolu moc lidi vidět nemusí."
„To mě mrzí. Ráda bych byla s tebou." A poslední větu zašeptala. Dala mi pusu na tvář. „Tak už běž ať nejsi poslední."

Na obědě nikdo nebyl. Upřímně nebylo se čemu divit. O brambory s omáčkou nikdo nestojí. Snědla jsem pár suchých brambor a sušenku co jsme dostali.

Cestou do třídy si mě odchytla ředitelka. Bála jsem se. „Slečno T, bylo za námi několik rodičů ohledně kolegyně Nathaniel. Chtěla jsem se jen ujistit, že na vás nic nezkouší."
„Nemusíte mít obavy."
„Jistě, ale kdyby něco. Nerada bych vám měnila zas vyučující."
„Jak jsem říkala nemusíte mít obavy. Nic na mě nezkouší a stejně bych se nedala." Proč ti to nestačí říct jednou?
„Dobrá. Tak běžte."
„Nashledanou." A odešla.

Přišla jsem do třídy a místo pozdravu se zeptala „Hádej kdo se mě ptal jestli spolu něco nemáme?"
„Mamka?" Hádala.
„No a ještě někdo."
„Ředitelka."
„Bingo. Si mě odchytla a na chodbě spustila."
„To mi je líto. A řekla si že aspoň něco máme?" Zeptala se se špetkou ironie.
„Ne."
„Tss. Tak fajn. Od teď ti začíná pěkný peklo."
„Stejně ti to nevydrží." Řekla jsem a přistoupila jsem k ní blíž. Chytla jsem ji za boky a přitáhla k sobě. „Furt jsi seš tak jistá?"
„Naprosto." Zašeptala.
Jak myslíš. Pomalu jsem se k ní naklonila. A její rty se setkaly s mými. Spolupracovala. Ruce jsem zacítila na zádech a pomalu je sunula dolu.
Kdyby sem někdo přišel byl by z toho vyhazovat. Ale nikdo nás nerušil. „Už si tak jistá nejsem." Řekla. Usmála jsem se.
„A už by ses měla ale naučit tu choreografii." Zničila tu krásnou chvilku.
„Jiní myslí na něco nevhodnýho a ty na choreografii. To je úžasný." Ale stejně si zas naše rty k sobě našly cestu. Tentokrát ale nebyla tak něžná. Chtěla být dominantnější a hrála si s mým rtem. Nechávala jsem ji. Věděla co dělá.
„Jestli takhle vypadá peklo, jak pak nebe?" Zeptala jsem se.
„Štvi mě ještě chvíli a nezjistíš to."
„Jdeme na tu sestavu?" Zeptala jsem se ji. Vypadala šokovaně. Ale šla.

První část jsem pro dnešek měla za sebou. Už mi jich zbývalo jen deset. Sice mi furt nešla ruka, ale s tím si už poradím. Nebo budu improvizovat.

Domu jsem se vydala pěšky. Přeci jen bylo jistější jít sama než s Amy. Ale bylo by to jedno, jelikož doma nikdo nebyl. Ani Pluto. Docela jsem se bála. Na telefonu jsem zapla svítilnu a vešla domu. Všechno se zdálo v pořádku a ani to nevypadalo, že by se sem někdo vloupal. V kuchyni jsem našla vzkaz od mámi. „Jeli jsme do bytu ti ho trošku připravit. Pluto je u sousedů."
Tak jsem v klidu rozsvítila a zašla jsem do pokoje. Vyndala jsem věci z tašky a vypadl na mě malý lísteček. Otočila jsem ho textem k sobě. „Miss u A.N" stálo na něm.
„Miss u too" řekla jsem a lísteček jsem si schovala do kapsy.
Dala jsem oblečení do pračky a převlékla jsem se do domácího. Doufala jsem, že už se tu moc dlouho neohřeju.

Mamka přišla asi za hodinu. „Tak tady máš klíčky." Oznámila. Sešla jsem za ní dolu a vzala si klíčky. „Máš tam pračku a taky pár spotřebičů."
„Dobře. Děkuju."
„Jestli chceš půjč si auto." A ani jednou se na mne nepodívala. Bylo mi to divné proč se chová tak mile a dokonce mi i nabídla auto. „Jo. Jasně. Jsi v pořádku?"
„Jsem. Nehodlám trávit čas s někým kdo to táhne s tou courou ani vteřinu."
Tak tady byl zakopaný pes. „Eh. Tak já si jdu pro věci." A zašla do pokoje.
První jsem hodila do tašky oblečení. Hlavně to na tanec. Do batohu jsem pak dala ještě pár důležitých papírů a odnesla to dolu. Z postele jsem vzala polštář, peřinu a několik dek. Naskládala jsem to do kufru našeho auta. Máma nasedla do auta, odvezla mě k bytu a dokonce mi i pomohla s věcmi. Pak jen zabouchla dveře a už se nevrátila. Z okna jsem viděla jak odjíždí. „Ahoj." Řekla jsem a stála u okna pozorujíc mámino auto.

Na zemi ležela matrace a v kuchyni byla mikrovlnka. I malý kancelářskojídelní stůl tu byl. Vyložila jsem tašku s oblečením a ustlala postel. Už jsem se těšila až si lehnu a konečně vyspím. Zašla jsem ještě do koupelny, kde byl pouze sprchový kout a malá pračka.

V pyžamu jsem došla do pokoje. Nebyla tu žádná lampička.
Takže sem musím koupit:
• lampička
• jídlo
• prací prášek
To bylo vše co jsem stihla vymyslet než jsem usnula.

Ráno už bylo slunce. Což znamenalo, že jsem zaspala. Když jsem viděla ten čas hned jsem se probudila. Měla jsem být už hodinu a půl ve škole. Alespoň jednou jsem se vyspala. Koukla jsem na telefon. Jeden zmeškaný hovor a tři zprávy od Amelie.
Odepsala jsem že se omlouvám, ale že už jsem na cestě.

Jestli tohle zveřejním v pondělí po osmi hodinách ve škole a po němčině tak jsem svatá Kateřina.

Chtěla jsem to postnout ve škole ale chytala jsem E a vůbec to nešlo :((