Myslíš si, že víš víc?

37

„A nyní uvidíte Lorelei Terner pod vedením paní profesorky Nathaniel." A ozval se potlesk. A pokřiky bratrů. Což byl signál abych vstoupila na jeviště.

Rozhlédla jsem se po obecenstvu ale nepoznala jsem kdo je kdo. Jen v první řadě jsem spatřila brunetku a její úsměv. Zavřela jsem oči a ponořila se do hudby. Nebylo to tak těžké.
Poslední krok a bude částečně po všem. A znovu jsem zavřela oči. Otevřela jsem je až když jsem dokončila poslední krok. Ozval se bouřlivý potlesk. A pár lidí i stálo. Přišla ředitelka a ujala se slova. „Jestli mohu poprosit kolegyni Nathaniel, která má zásluhu na téhle sestavě." A Amy přišla. Jen se na mne podívala a já v očích viděla jak pyšná na mě je. Možná víc než moje máma. Potlesk byl ještě hlasitější a stoupli si ještě nějací lidé. Odešla jsem zpět do šatny, abych se mohla připravit a Amy šla za mnou. „To bylo úžasný. Jsem na tebe hrdá." A slečny co se připravovaly se na nás podívaly.
Rozloučily jsme se a já se začla věnovat Kloboučníkovi.

„Ty jsi tančila tak krásně. Jak to děláš?" Zeptala se prvačka. „Mám se ještě hodně co učit, ale hlavní je soustředit se na hudbu. A jak mi poradila Amelie musíš se vytančit ze svých problémů."
„Tak v tom je to kouzlo! Děkuju moc." A odcupitala pryč. To kouzlo je Amelie.

Holčiny se střídaly u zrcadel jedna za druhou. Namalovat, odmalovat, upravit drdol a zkontrolovat oblečení. Člověk tu neměl chvíli klid. Když nic nedělal tak ho zaměstnaly buď na kulisy nebo na pomoc jiným vystupujícím. Až na mě. Zašila jsem se co nejdál dění a dělala si vlasy. „Jee tebe tu všude hledám." Lekla jsem se, jelikož na mě moc lidí nemluví.
„Promiň. Co jsi mi chtěla?" Odpověděla jsem Adri.
„Jen tě najít. A vlastně trošku pokecat...Mám strach." A sedla si naproti mě.
„Nemusíš. Zvládneme to. Víš, že tam většinu času budu tak se nemusíš vůbec bát."
„Já vím, ale co ty sola?" Zeptala se mě zoufale.
„Kdyby ti to nešlo tak by tě nevybrali. A navíc jak Amy říká "vytanči se z problémů" věř mi."
„Jo to mi taky říkala. A ještě "mysl a tělo jdou ruku v ruce. Nic nemůže být dřív." Asi na tom něco bude."
„Jo? Mně zas říkala "Dej tam tu ruku, nebo uvidíš."" A začly jsme se smát.
Následně mi pomohla s vlasy a upevnění kloubouku. A já ji pomohla s boty.
Byly jsme dobrá dvojka. Jedna uměla makeup a druhá oblečení.

„Ne že budu vypadat jak srdcová královna." Varovala jsem Adri než mi začla konturovat obličej. Zvládla bych to i sama, ale trvala na tom že když já jsem dělala makeup jí tak ona bude dělat mě.
Koukla jsem se na čas kolik nám zbýva. „Hele máme deset minut. To stihnu na záchod, že jo?"
„Jdu s tebou." A obě jsme se v kostýmech vydaly na záchodky. Oproti ránu tu bylo liduprázdno. „Jsem si všimla u tebe na krku." Instinktivně jsem si zakryla ono místo na krku.
„To máš od ní?" Zeptala se. „Jo. Jak sis toho všimla. Je na tom asi šedesát možných makeupů."
„Říkala mi, když jsem se na tebe ptala, že tě nikdo nevezme. Tak hádám." Cože? Já ji asi přetrhnu na dvě Amélie.
„Skvělý. Co dál o mě říkala?" Zeptala jsem se zatímco jsem bojovala s kostýmem.
„Vlastně nic zajimavýho."
„A to nezajímavý?"
„Že si šikovná a že jo taky mrzí co se teďka děje."
„A prosím neřekneš o tom nikomu?" Kdyby to prasklo tak končíme. A to nemůžu dovolit. „Nemusíš mít obavy. Jsem ráda, že máš někoho kdo tě miluje." A řekla to smutně jako by ji bylo líto, že ona nikoho nemá. „Když oni kluci stojí jen o ty bad girl."
„Láska občas přijde a ani to nečekáš. Prostě se nesnaž si někoho najít a užívej si že jsi sama." A hned jak jsem vyšla ze záchodu a omyla si ruce jsem ji obejmula. „Já taky nečekala, že moji "první" velkou láskou bude zrovna Amy, ale here we are."
„Já. Já nevim, nikoho nechci, ale doma to je příšerný. Furt poslouchám jak už máma v mém věku měla kluků."
„Tak víš co? Zajdeme někam do kavárny odpoledne a probereme to tam jo? Zvu."
Bylo vidět jak se ji rozsvítily oči. „Děkuju. Ale nemáme odpoledne tu přespáváčku?"
No jo!„Tak stejně budou mít vystoupení i ostatní." Přemýšlela jsem nahlas.
„Pravda. Tak jo."

Zapnuly jsme poslední zip, dodělaly poslední třpytky a zavázaly poslední mašle. Šlo se do akce. První šla jen Adri. Následně jsem se přidala až já. Bylo vidět, že se mnou si je jistější. Nebo mi to alespoň tak přišlo.
Za chvíli přijde zvedačka. Pojď ještě kousek, ještě. A stůj. Opovaž se pohnout. Promiň teď tě musim chytnou. A zvedáme.

Bylo slyšet "wow" od rodičů a možná i některých profesorů. Tohle totiž na hlavní choreografii nebylo. Hlavní choreografie byla moc nudná a stavěná jak pro někoho z druháku. Žádné zajímavé prvky co by přesvědčili budoucí studenty, že tohle je ta škola snů. Opatrně jsem ji zas postavila na zem, jako by to byla porcelanová květinka, co by se při sebe menším otřesu rozlomila na miliony maličkých kousků. Jenže po tomhle už následovalo moje solo. Ještě, že je Kloboučník tak bláznivý. V rukou jsem držela látky. Jediným úkolem bylo něco zatančit, házet látkami a vypadat jak rozkošný psychopat co právě utekl z léčení. A to jsem splnila. Látky byly všude a to doslova.
Naše představení končilo už za pár minutek. Uběhlo to rychleji než by člověk čekal.
„Tohle byly studenky čtvrtého, maturitního, ročníku pod vedením kolegyně Nathaniel a kolegy Cartera. Prosím velký potlesk i pro ně." A vyzvala je zas k nám. Amy měla slzy na krajíčku. Zajímalo mě, jestli máma taky.
Předala jim mikrofon a blonďák se ho ujal jako první. Gentleman. „Děkujeme moc, ale tohle je především práce našich dvou talentovaných studentek." A dál něco povídal. Já se mezitím zeptala Amy na můj výkon. „Bála jsem se, že tam nedáš ruku."
„Ale dala. A nebreč, nesluší ti to."

Pak se mikrofon ocitl u Amélie.
„Budu říkat to stejné co tady kolega. Když člověk učí studenty co to baví a mají chuť své hranice posouvat dál, tak je to nejlepší co si profesor může přát. A já jsem právě teď měla tu možnost učit dvě velmi talentované slečny."
Chtěla jsem ji obejmout a nikdy ji už nepustit.
V zákulisí jsme byli jen my čtyři. „To bylo užasné. Myslím tu zvedačku, ale proč si upravujete choreografii?" Zeptal se mě Carter.
„Přišlo mi to moc obyčejný a málo přesvědčující na studenty čtvrtého ročníku." A věnovala jsem se odličování. Pak za mnou přišla Amy.
„Já nemám slov."
„Tak nic neříkej." Rozhlédla jsem se a byla tu jen Adri. Nevim kam zmizel blonďák a bylo mi to šumafuk. Stáhla jsem ji k sobě a ona se rázem ocitla na mém klíně. Se smíchem se na mne otočila. Její modré oči hypnotizovaly mé rty. „Víš že nemůžeme. Může kdykoliv přijít ředitelka a." Než jsem to stihla doříct tak se naše rty spojily. Při prvním podezřelém zvuku hned vyskočila. Jenže měla na svých rtech mojí bílou barvu. „Pojď sem, šmudlo." A vlhčeným ubrouskem jsem ji barvu smyla.„Nebude vadit, když se teďka tak na dvě hoďky vypaříme ze školy?"
„Jaký nekalosti bezemne hodláš dělat?"
„Zřejmě jít do kavárny spolu s Adri." Vypadala jak kdyby o tom přemýšlela.
„To ti schvaluji."
„Děkuji, paní profesorko." Za tohle mě probodla pohledem. „Budu muset jít tak si to spolu užijte."
Když odešla dál jsem se věnovala odličování. Pak úpravě vlasů, aby vypadaly nějak k světu a nakonec oblečení do normálního civilu. Na to jsem se těšila od rána. „Můžeme vyrazit jestli chceš." Řekla jsem Adrianě, která už byla dávno hotova. „A nebude vadit, když zajdeme do čajky?"
„Vůbec ne." A vytratily jsme se ze školy.

„Já vám tak zavidím. Jak jsem vás dvě viděla, jak dobře vám spolu je. Musí být fajn mít takhle někoho."
„Ono je to složitější než si dokážeš představit. Už několikrát jsem byla u ředitelky a jednou částečné vyloučení. Teďka si musíme dávat sakra pozor. A je fajn vědět, že na tobě někomu záleží. Neboj taky to poznáš."
A došly k čajovně. Otevřela jsem ji dveře a řekla ať jde první. Usadily jsme se na polštářích.

Tak co furt jste názoru, že Adri má něco v plánu? ✨