Liptoňáci

☯️Kapitola 23☯️

Genjiin ÚP:
Běžely jsme labirintem klecí, až jsme se dostaly do velké kruhové místnosti, všude byla tma, jediný zdroj světla malá okna vedoucí vysoko po okrajích, takže tu bylo neustále šero, u stěny vedla jenom jedna úzká cesta kolem dokola a uprostřed visela obrovská spousta klecí všech velikostí.
"Jak víš kudy máme jít?" zeptala jsem se.
"Judar mi řekl kudy," ušklíbla se a rouhlížela se, bylo nepříjemné ticho.
"Jaktože za námi nikdo nejde, ani nic podobného, tohle se mi nezdá," řekla jsem.
"Mě taky ne, tady by měli být stráže, ale v celé věznici, jako kdyby se po nich země slehla," přikývla Midnight.
"Co budeme dělat?" chtěla jsem vědět.
"Hakiro by měla být podle mých informací tam nahoře," ukázala Midnight rukou někam do nedohledna, "máš dost Liptonu?"
Ukázala jsem jí svojí poslední láhev.
"Perfektní," kývla, "běž a použij ho, abys ji dostala ven, ať se stane, co se stane, běžte potom dál, než se dostanete na střechu."
"A co pak, a co bude s tebou? A proč?" nechápala jsem.
"Genji, podívej, tohle je jediný způsob, budeš mi věřit, když ti řeknu, že vím, co dělám? Sejdeme se nahoře," řekla a jemně mě strčila do ruky, jako kdyby mě chtěla popohnat.
"Jestli se tam nepotkáme..." zahrozila jsem, když v tom se začala země třást, "co to sakra-"
"Genji, dělej!" Midnightiny oči změnily barvu, jedno zrudlo a zase mě popohnala, tentokrát silněji. Země se zase zatřásla, nechtělo se mi jít, ale pak jsem si uvědomila, že pokud nepůjdu, možná už nikdy Hakiro neuvidím. Netušila jsem, co mám dělat, ale když se země zase zatřásla, silněji než kdy dřív, rozběhla jsem se nahoru úzkou stezičkou na straně, nedívala jsem se zpátky, protože jsem věděla, že kdybych to udělala, rozběhla bych se nazpět, myslela jsem na Hakiro a pokračovala, ikdyž mě nohy bolely a chtěly přestat poslouchat, pokračovala jsem, poslední náraz a vysoká věž, kde jsme byly se naklonila, zhluboka jsem se nadechla a pokračovala v cestě. Stála jsem přitisklá k jedné stěně a nohy mi podkluzovaly s každým sebemenším pohybem.
"GENJI!" uslyšela jsem najednou zeshora, zvedla jsem hlavu, Haki stála v jedné z těch klecí, pevně třímala mříže, měla mastné vlasy a obrovské kruhy pod očima, neměla na sobě svoují oblíbenou mikinu a na jejích rukách a nohách byly znatelné spousty škrábanců a modřin, sukni i tričko měla potrhané a červeným šátkem obvázaný pravý kotník, klečela, protože neměla dostatečnou sílu na to, aby stála, jediný pohled a měla jsem slzy v očích, zase a zároveň jsem pocítila takový vztek, takový nepřekonatelný vztek, zuřivost. Za to zaplatí, musí zaplatit! Jak jsem se ztrácela ve vlastních myšlenkách, nevšimla jsem si, že se věž zase o kousek naklonila a už jsme letěla, zajisté bych spadla na zem, kdybych sebou neflákla zády o vrchol jedné z klecí.
"Ghah!" vykašlala jsem, záda mě bolela hrůzným způsobem, měla jsem štěstí, že jsem si nic nezlomila, ani si nevyrazila dech! Za pomoci řetězu, za který klec vysela, jsem se vyšplhala na nohy, jakmile se země opět zatřásla, musela jsem se pochytil pevněji.
"Hakiro!" křičela jsem, když jí vypověděly ruce službu a ona se svezla na dno, "HAKI!"
Rozhlédla jsem se a dostala moc dobrý nápad, skočila jsem a vylezla na další klec, pak na vyšší a vyšší, musela jsem si dávat pozor, když se ta masa kamene zatřásla, ale pohybovala jsem se až překvapivou rychlostí.

Nyní jsem se držela Haliny klece, zatímco jsem odšroubovávala svojí flašku Liptonu.
"Reserata," zadala jsem Liptonu povel a namířila rukou na zámek, dovnitŕ vklouzla bublinka sladkého čaje, zámek zazářil, ale nic se nestalo.
Věž se zakymácela a já se musela zase pevně chytnou klece, bohužel u toho vyvázla pořádná dávka Liptonu z mojí lahvičky, která byla už tak malá.
"Ne! Prohibere!" zaječela jsem zoufale první zaklínadlo, které mě napadlo, slaďoučká tekutina se k mému obrovskému štěstí zastavila ve vzduchu.
Z hluboká jsem oddechovala, ale teď se na mé tváři objevil úsměv.
"Musíš jít," uslyšela jsem Haki, nějak se jí podařilo zvednout a teď se opírala o zeď v místech, kde jsem se držela.
"Tak to sotva, bez tebe nikam," zamračila jsem se a nedala jí šanci začít odmlouvat, "a žádné hádky, počkej chvíli, musím si vzpomenout na nějaké kouzlo."
"Co to zkusit odbouchnout," zkusila Haki, evidentně jsem jí odradila od hádání se. Jupí!
"Dobrý nápad, běž na druhou stranu," na to se poslušně odbelhala do druhého rohu klece.
Já jsem opatrně slezla na klec pod námi a připravila se.