(un)Happiness | [Marcus & Martinus]

5.

« ,,Vždyť už jdu." řekl Mathias a odešel. Já se za ním ještě s úsměvem otočila. »

Když jsem si povídala s trenérem, přišel i trenér Mosjøenu. Chtěl si s ním o něčem popovídat, tak jsem šla na tribunu, kde jsem si sedla. Seděla jsem tam sama, když za mnou přišel sympatický kluk. ,,Ahoj. Můžu?" ukázal na sedačku vedle mě. Pozdravila jsem a přikývla. ,,Viděl jsem tě hrát ještě před zápasem. Docela ti to šlo. A je i trochu vidět, že tě to baví." řekl. Celkem mě to překvapilo. ,,Děkuju. Ty jsi taky hrál dobře a gratuluji k výhře." řekla jsem. V tom na hřiště vyběhli kluci a začali si ještě kopat. Mezi nimi i Mathias. ,,No, děkuju." odpověděl. ,,Jinak promiň. Ani jsem se nepředstavil. Jsem Marcus Gunnarsen." podával mi ruku. ,,Já jsem Luisa de Eskola, ale všichni mi říkají Lui." podala jsem mu svou ruku a usmála se. ,,To nezní moc norsky." řekl Marcus. ,,To ne. Taky jsem ze španělska." odpověděla jsem. Pak jsem si stoupla, že už půjdu. Marcus si stoupl taky. ,,A ty hraješ fotbal?" zeptal se ještě, když jsem odcházela. Otočila jsem se a zakroutila hlavou. Pak jsem zvedla nohu až k hlavě. ,,Ale tancuji balet." musela jsem se smát jeho výrazu. Pak jsem mu zamávala a odešla. Ještě jsme se s klukama najedli v restauraci a šli znovu k autobusu. Asi v 8 večer jsme vyjeli zpět do Osla. ,,S kým jsi si to povídala na té tribuně?" zeptal se mě Mathias v autobusu. ,,S Marcusem. Byl docela fajn." koukla jsem se na něj. ,,Jo, tak to jo. Ten je fajn. S nim a s jeho bratrem se bavim. Ale to je z jejich týmu vše. Ostatní nás berou jako protivníky a vůbec se s námi nebaví." také se na mě koukl. ,,On má bratra, který hraje za stejný tým?" zamračila jsem se trochu. Nepřišlo mi to úplně běžné, že by se sourozenci, kluci, snášeli natolik dobře, aby hráli ve stejném týmu. ,,No a dokonce jsou to dvojčata." usmál se na mě. ,,Aha." řekla jsem jen a pak jsem si položila hlavu Mathiasovi na rameno. Byla jsem unavená, takže jsem usla. ,,Vstávej princezno." probudil mě Mathias a dal mi pusu na čelo. Byli jsme v Oslu. Vystoupili jsme z autobusu. Bylo asi 11 večer. ,,Tak se měj." dala jsem Mathiasovi pusu a šla směrem domu. ,,No, nemysli si, že tě necham jít samotnou! Takhle večer? Ani náhodou." doběhl mě Mathias.
Doprovodil mě až domu. ,,A nechceš u nás teda přespat? Ať teď nejdeš ty sám domu?" zeptala jsem se a zívla jsem. Přikývl, tak jsme šli oba ke mně domu. Táta už spal, takže jsme byli potichu. Vzala jsem si pyžamo a lehla jsem si do postele. Mathias už tam ležel, a když jsem si lehla, objal mě. V jeho objetí jsem i usla.