Pohled Péťi
Co nejrychleji jsem utekla a zavřela do pokoje .Jen aby nemohly ke mě. No to jsem se asi mýlila když otevřeli dveře a sedli si na mou postel.Já se tak bála že jsem brečela v rohu a nechtěla se pohnout.Když v tom začali kluci mluvit:Peťo mi se chceme omluvit.Za to všechno,ale úplně a chceme aby jsi nám odpustila.Víme že si to nezasloužíme,ale prosím zjistili jsme že jsi nemocná.A ptali se lidí na tvé bývalé škole.Je nám to strašně líto.Ani nevíš jak nás to mrzí chceme aby jsem byli v míru a při nejlepší kamarádi."uslyšela jsem vzlikání"Já:Chtěla bych vám odpustit,ale bojím se že me jen využijete víte já nikdy neměla moc kamarádů spíš žádní."vzlykla jsem"Ale jestli chcete můžeme být v míru a třeba časem se víc sblížíme a budem kamarádi.Ale nebude to hned.Odpouštím vám kluci.(A oba jsem objala)Kluci:Děkujeme jak ty to máme vynahradit?Já:Třeba mě přestat ponižovat a víc se semnou seznámit a bavit.Kluci:Dobře zkusíme to.A ještě jednou moc děkujeme.(brečeli)Já:Tak vám děkuji tak zítra ve škole?Kluci:Jo vyzvedneme tě taky v 7:20 tak Ahoj.Ješte jsem se objal a kluci ski domů.
Takže Ahoj!Vítám vás u nové kapitoly.Omlouvám se za chyby.Budu se snažit vydávat každý týden aspoň 1-2 kapitoly.Takže zase příště. 👋
ČTEŠ
One beautiful life and sad memory{Marcus&Martinus}
FanfictionNemusím popsat dozvíš se v příběhu
