Alex Rogers- Do posledního dechu (Wafieair 6; Sestra 4; Avengers)

3. Ona postava

„Tati? Mami?” roztřeseně vykřiknu do tmy temného lesa, kde jsem se zrovna nacházela. Kolem mne se varovně do výšky tyčily velmi vysoké jehličnany, pod nohami křoupalo suché jehličí a já se v duchu modlila, aby to bylo jenom to jehličí, jinak všude panovalo ticho. Temno a ticho. Jak strašidelná kombinace.

„Ty ti už neodpoví,” prořízne najednou vzduch děsivý dívčí šepot.

Vyděšeně nasucho polknu a prohrábnu si vlasy, když v tom na nich ucítím jakousi lepkavou tekutinu. Odtáhnu si ruku od hlavy, přiblížím si ji k očím a ztuhnu.

„Jejich krev máš na svých rukou....všechny postupně zabiješ,” dál syčivě šeptal hlas. „Tak jako já tebe!” vtom se přede mnou v kuželu světla objevila zahalená osoba v černém oblaku.

Zaječím, co mi plíce stačí, avšak to strhlo záběry z noční můry, která se mi denně zdává, tentokrát ještě zmateněji než obvykle a velmi rychleji, že mě to donutilo zakřičet ještě víc.

„Alex?!”

„Ne! Nechte toho!” bráním se.

„Alex! Přestaň! Vzbuď se!”

„Neee!” naposled zakřičím, odstrčím všechny ruce, co mi bránily v pohybu a vyšvihnu se do sedu.

Najednou je všechno v pořádku. Celá vyklepaná se zrychleným dechem a bušícím srdcem sedím v posteli pokoje Stark Tower, je rozsvíceno a rodiče jsou živí a zdraví. Oni i Bucky nade mnou stáli s podepsanou starostí v obličeji a vystrašenými výrazy, delší dobu se ani nezmohli slova.

„Znovu ta noční můra?” později do ticha vážně promluvil Bucky. Se slzami v očích na něj pohlédnu, mlčky kývnu a sklopím pohled snažíc se uklidnit mé životní funkce.

„Znovu? Jak znovu?” svraštil obočí táta, mezitím co máma potichu vstala a pro něco šla do vedlejší místnosti.

„Zdá se jí to už poslední tři měsíce. V podstatě od vaší svatby,” odpoví za mě voják.

„Asi budu zvracet!” v mžiku si připlácnu ruku na pusu, vystartuju z postele, až se málem přerazím a už objímám záchodovou mísu ulevujíc svému pobouřenému žaludku, ani si nevšimnu, že to je ta místnost, kam zmizela mamka a teď mi drží vlasy tak, abych si je nezašpinila.

„Je to v pořádku, zlato, mimčo se nejspíš bouří,” potichu mě uklidňuje a dělá jemné kroužky po mých zádech.

„Já se z toho jednou zcvoknu,” vydechnu, za její pomoci vstanu a došourám se k umyvadlu, načež si vypláchnu ústa, opláchnu obličej a vyčistím zuby.

„Proč jsi nám o tom neřekla dříve?” starostlivě se optala a doprovodila mne potom do postele v pokoji.

„Nepovažovala jsem to za důležité, jsou to jen zlé sny,” unaveně odpovím a přikryji se.

„Až na to, že se ti to samé zdá každou noc, většinou probudíš půlku pokoje svým křikem,” namítne Bucky a lehne si za mě.

„Tohle je už podezřelé,” promne si bradu táta. „Nemá to co do činění s tou postavou, co jsi na ni narazila ve škole?”

„O tom pochybuji, ty sny má už od svatby,” znepokojivě se zamračí Bucky.

„Sakra!” zakleju, když si něco uvědomím a celá zkoprním.

„Na něco sis vzpomněla?” všimne si toho máma vycházející z koupelny nesoucí kovový tác s něčím ostrým na jeho povrchu.

„J......ne,” nakonec to zamaskuju a v duchu se proklínám, že jsem musela lhát, ale nechci je do toho zatáhnout.