Není třeba mít u sebe ZLOSIN, život poskládal překážky na trasu sám. Bez dohledu farmaceutické společnosti se sirota vydala vstříc novým zkouškám - snaze vést spořádaný život, nebát se riskovat v hazardu firem, nebo se konečně poddat tomu, čemu osta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ještě nikdy mu snaha nepřipadala tak zbytečná. Téměř s pláčem sledoval, jak jim řešení protéká prsty. Bylo toho na něj moc a oznámení o Chuckově smrti tomu nepomáhalo, právě naopak – vše ztrácelo smysl už v počátku, nenacházelo jej, ani když si uvědomil, že bojoval kvůli někomu jinému.
Člověk měl být věkem připravován na ztráty. Ale Thomas měl pocit, že kdykoli na nějakou jen pomyslel, bolela mnohem více než kdy dřív. Jako by se se smrtí toho nevinného kluka všechny rány, jež na těle v něm měl, otevřely a zanítily se v jediný moment. A křik, jímž hrdlu ulevil, byl tak dlouhý a pronikavý, že mohl natrhnout další místa.
Aris u něj stál a přidržoval ho, kdyby se náhodou rozhodl, že se blíže seznámí s podlahou. Dokonce se nabídl – a nad tím už se Thomas musel pozastavit –, že ho dobrovolně odveze domů. Že existuje jen jediný člověk, který by mu mohl s žalem pomoct.
Nemusel to říkat dvakrát. Než se Aris stačil vyjádřit více, Thomas ho popadl za loket a táhl ho chodbou k prvnímu schodišti. Toužil být u Newta jako nikdy předtím, schovat se u dobrého přítele a slýchávat tiše šeptaná slova útěchy tak, jak to uměl jen on. A přesně tato touha ho držela v docela obstojném stavu i cestou autem.
Byl mladíkovi vděčný, že po celou dobu, kdy spolu seděli sami na sedadlech – na jeho vkus až moc blízko – u sebe, z něj nevylezlo ani jediné slovo. Jemu samotnému do řeči nebylo, nechtěl dokonce odlepit rty od sebe, aby náhodou nepromluvil. Ale s tou bolestí na hrudníku pochyboval, že by se dočkal byť jen písknutí.
Plně si uvědomoval, že by měl pracovat. Že teď zbytečně ztratil další den, který mohl využít k hledání toho zatraceného léku pro Newtovu neobvyklou chorobu. Ale ač se vůle snažila ho popíchnout k činu, tělo zůstávalo v sošné formě.
Chuck si zemřít nezasloužil. To byla jedna z mála věcí, kterými si byl v té mučivé hodině vědom. Neznal jméno vraha, netušil, jestli byl unesen a mučen, jestli to třeba neukončil z vlastních důvodů sám. A ta nevědomost přidávala zrníčka do žalu, jako by ho i tak nebylo dost.
Chtěl porušit tu tichou dohodu a zeptat se, jestli o tom Aris neví něco víc. Bohužel ho znal dostatečně dobře na to, aby mu došlo, že u něj konkrétní informace neměly žádný význam. Od doby, co Rachel zabili, se z něj stal vždy objektivní necita, paradoxně poháněný vztekem a strachem z budoucnosti v samotě a sebelítosti.
Naštěstí dorazili k domku dříve, než se stačil odhodlat ke slovu. S téměř až zimnicovým třasem vylezl z auta, kývnutím Arisovi poděkoval za odvoz. Více se o něj již nezajímal, pouze počkal, až zaslechne zavrnět motor. To byl jeho signál k tomu, aby se otočil na patě a vyšel dál sám.
To jediné, co ho pohánělo vpřed, byla vidina hřejivého objetí a útěchy. Už automaticky k tomu pocitu patřily střapaté blond vlasy i vozík, na němž zůstal ukotven. Nedokázal si představit své bezpečí jinak, vždy – alespoň co si pamatoval – vypadalo takhle.
