(un)Happiness | [Marcus & Martinus]

11.

« Pak šli hrát a my jsme s Kristie fandili a povídali si. »

Vyhrál zase Mosjøen 2:1. Ten jeden gól za Oslo, dal Adam. S Kristie jsme měli hroznou radost. Běželi jsme na hřiště. Já gratulovala klukům z Mosjøenu za výhru a Adamovi za gól. Objala jsem ho.
A pak přišel Mathias. Jelikož všichni cítili to napětí, ztichli. Bylo tam hrozné ticho. I na tribuně. Co jsem si tak všimla Adam se s Mathiasem už taky vůbec nebaví. Ale to už je trochu dýl. ,,Lui, neřeš ho. Je to blbec. Pojď." říkal Adam a chtěl mě odvést. ,,Ne, Adame. Poslechnu si ho." řekla jsem a šla k Mathiasovi. ,,Hele, Lui. Já. Už tě prostě nemiluju. Už mám i někoho jiného. Je konec." řekl. Jediné, co jsem docela ocenila bylo to, že to říkal aspoň s trochou lítosti. Možná ji předstíral, ale ocenila jsem to. ,,Jo. Já si to myslela. Takže s koncem souhlasim." odpověděla jsem. Bylo mi to líto, ale nic jsem před nim nechtěla dát znát. Překvapivě mi to zatim šlo. ,,A proč jsi teda přišla? Já ti přeci říkal, ať kvůli mně radši ani nechodíš!" odsekl. Teď už docela naštvaně. ,,Měla jsem tě ráda, ale to hned neznamená, že se vše točí kolem tebe!" řekla jsem. ,,Ale notak. Řekni pravdu. Kvůli komu jsi přišla? Snad jsi nedoufala, že když tě tady uvidím, zamiluju se do tebe znova." skoro už řval. ,,Tak hele. Nebudeš na mě řvát. To, že jsme se rozešli neznamená, že na mě můžeš řvát! A po pravdě jsem přišla kvůli Marcusovi, Martinusovi a Adamovi." řekla jsem s úplným klidem a odešla jsem. Chvíli na Mathiase koukali, jako na blázna. Tak aspoň něco se povedlo.
Doma jsem brečela, ale Marcus tam byl taky. Táta zase pozval Erika na kafe. ,,A od koho jsou ty květiny? Jsou docela hezké." zeptal se Mac. ,,Jo. Ty jsou od Mathiase." řekla jsem. Pak jsem je vzala a šla dolu. ,,Kam s nimi jdeš?" běžel za mnou Marcus. Šla jsem přes kuchyň, kde seděl táta s Erikem. Šla jsem docela rychle, a tak se divili, kam tak pospícham. Vyšla jsem ven. Marcus koukal ze dveří a táta s Erikem z otevřeného okna. Venku stál Mathias. Ani jsem se na něj nepodívala a kytici vyhodila. ,,No, koukam, že to bereš vážně." řekl s malým úsměvem. ,,Víš, jak jsme se na hřišti hádali.. Asi jsem se znovu zamiloval. Do tebe. Už jsem se i rozešel s tamtou. A jinak, tady máš věci, co jsi měla u mě." řekl a koukal trochu zamilovaně. To jsem poznala, protože se na mě takhle koukal, co jsme se seznámili. ,,Jo, díky." vzala jsem si ty věci a hodila je taky do popelnice. ,,Proč jsi to udělala?" zeptal se a vypadal opravdu raněně. ,,Bylo to u tebe, ne? A jestli to s tou láskou ke mně myslíš vážně, tak ti třeba udělá radost aspoň to, že toho medvěda si nechám. Ale ne kvůli tomu, že je od tebe. A mimochodem, ty ses rozešel s ní nebo ona s tebou?" zeptala jsem se. ,,No.. ona se mnou, ale stejně bych se s ní rozešel." sklopil hlavu. ,,Jo, jasně! Asi jako by chcípli všichni dinosauři jen tak, protože by je to napadlo, kdyby od přírody nevyhynuli." mrkla jsem na něj trochu pobaveně a pak jsem se otočila. ,,Počkej!" řekl rychle. Otočila jsem se zpět na něj. ,,Takže ty mi nedáš druhou šanci?" zeptal se. ,,Víš, my v naší rodině druhé šance nedáváme. To si pamatuj. Takže ne! Sbohem." odešla jsem domu a vyběhla do pokoje. Marcus vyběhl za mnou. ,,To bylo dobrý." řekl. Ale když mě viděl brečet, objal mě. ,,Je to idiot! Udělalas dobře. Věř mi." řekl Marcus. Věděla jsem, že má pravdu. Srdci to tak jednoduše nevysvětlíte.
Když jsem šla s Marcusem se rozloučit, táta mě pochválil. ,,To, cos mu řekla s naší rodinou, bylo skvělý. Jsem na tebe pyšný." řekl a objal mě.
Pak jsme se rozloučili s Marcusem a Erikem. V kuchyni jsme se najedli a já se rozbrečela. ,,Ale i tak mi bude chybět." řekla jsem tátovi. ,,Já vím. Ale to přejde." odpověděl a objal mě. Přikývla jsem a šla jsem spát.