Double twins [Marcus & Martinus]✓

17. Ztracená

NATALLY

Kevin mi právě říkal vtipnou historku z jeho dětství. Začala jsem se smát, až mě z toho rozbolelo břicho. Někde naproti mě se ozval zvuk cinkajícího nádobí. Přestala jsem se smát a podívala se co se děje. Viděla jsem Tinusovy záda jak odchází ze společenské místnosti. Chtěla jsem se zvednout, ale zastavil mě Kevin. „Počkej, kam jdeš?" chytl mě za ruku za kterou mě tahal zpátky na židli. „Jdu za ním" ukázala jsem ke dveřím. „Nechoď. Asi se mu udělalo špatně" pokrčil rameny. Pokývala jsem hlavou a sedla si zpátky na židli. Kevin má asi pravdu. Třeba se mu fakt udělalo špatně.

Vzala jsem si vidličku a začala se přehrabovat v jídle. Zajímalo by mě, co se Tinusovi stalo. Vypadal že je v pohodě, ale asi jsem se zpletla. Bouchnutí dveří mě donutilo zvednout pohled od talíře. Zase někdo odešel. A nebyl to jen tak někdo. Byla to Melissa. Proč zrovna ona odešla!? To jí je taky špatně nebo co?! „Musím si odskočit" zvedla jsem se od stolu a vyšle ven. Viděla jsem jak Melissa jde lesní cestou k hranici campu. Potichu jsem se vydala za ní. Došli jsme až k lavičce na které seděl Tinus. A vypadal že brečí. Melissa si sedla vedle něj a začala mu něco říkat. Neslyšela jsem co a vlastně to ani vědět nechci.

Tinus jí něco nevrle odpověděl a chtěl se zvednout. Jenomže Melissa se zvedla ve stejnou dobu jako on a pak se stalo něco co jsem nečekala. Začali se líbat. V očích mě nepochopitelně začaly pálit slzy. Snažila jsem se je zadržet, ale nešlo to. Jedna za druhou se mi kutálely po tvářích a nebraly konce. Ještě horší než zadržet slzy, bylo nepustit ven vzlyky. Ale opět jsem selhala. Jeden se mi vydral ven a tím vyrušil jejich "krásnou" chvilku.

Oba dva se na mě podívali. Co nejrychleji jsem se otočila a běžela pryč. Přes slzy v očích jsem nic neviděla. Všechno bylo rozmazané jako barevné šmouhy na abstraktním umění. Slyšela jsem za sebou Tinusův hlas jak volá moje jméno, ale i přes to jsem nezastavila.

Zkrz rozmazané zorné pole jsem rozeznala odbočku která vedla někam pryč z areálu. V tu chvíli jsem nemyslela na nějaké pravidla, chtěla jsem být sama a vybrečet se. Vlastně ani nevím proč brečím. Vždyť jsme jenom kamarádi. Tak proč mě tak ničí vidět Tinuse s Malissou?!

Mezi přemýšlením o něm a Melisse, jsem doběhla až do lesa. Byla jsem tu sama. Nikde nikdo a žádný hluk jiných lidí. Slzy co mi vytekly z očí uschly na mích lících a v očích už žádné nezbyly. Vzlyky které ještě před chvílí doplňovaly mé nepravidelné dýchání taky vymizely. Teď už vlastně neslyším nic.

Z běhu jsem přešla do pomalé chůze a jen tak se procházím po lese. Mé nohy už pomalu přestávají sloužit, vyhledala jsem nejbližší pařez na který se sesunu. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. A zase uvidím ten obraz líbajících se lidí. Z očí mi opět vytékaly slzy a vzlyky naplňovaly to ticho, které ještě před chvílí panovalo. Už se je nesnažím zadržet, ať si jdou ven. Je mi to jedno. Všechno je mi jedno.

***

S hrůzou v očích se otočím za sebe. Ale nic nevidím. Je totiš tma a slyšela jsem praskání větví. Sedím tu už nejméně pět hodin a nikdo mě  nehledá. Proč by taky hledal, že?! Nikomu nechybím. A všem se uleví když tam nebudu. „Natally" zašeptá někdo. To jsou jenom halucinace, dlouho jsem nejedla a ani nepila. „Natally" slyším znovu ten zvuk a ještě blíž než předtím. S rychle bušícím srdcem vyskočím na nohy a začnu couvat. Pořád postupuju dozadu až zakopnu o kořen stromu. „Sakra" syknu. Kroky slyším čím dál blíž.

Můj dech se ještě zrychlí a srdce mi málem vyskočí z hrudi. Pokusím se zvednout, ale nejde to. A volat o pomoc nemá smysl. Všichni jsou nejspíš už někde v chatách a neuslyší moje škemrání.

„Natally" uslyším znovu, podle mého odhadu jen několik metrů přede mnou. Ve tmě se mi zjeví silueta muže se svaly. Tělo se mi roztřese strachy a z očí mi opět tečou pramínky slz. Zastaví se jen několik centimetrů přede mnou. Chtěla jsem něco říct, ale v krku se mi vytvořil knedlík. Osoba se sehla ke mě. „N-nechte m-mě" vykoktala jsem a rucema si zakryla obličej.

Přes mezery mezi prsty jsem si všimla světla. „Natally" promluvil něžně a sundal mi ruce z obličeje. Pomalu jsem otevřela oči. Hned jsem je ale zavřela, protože přes to ostré světlo jsem nic neviděla. Po nějaké chvíli jsem se je znovu pokusila otevřít. Oči si zanedlouho přivykly světlu a konečně jsem viděla kdo mě tak viděsil.

Podívala jsem se nad sebe. Dost se mi ulevilo když jsem viděla známou tvář. Natáhl ke mě ruku a pomohl mi vstát. Hned jak jsem našla ztracenou rovnováhu jsem mu skočila kolem krku na který mu dopadlo pár kapiček mých slz. Nebrečela jsem však smutkem, nebo jako před chvílí strachem, ba štěstím. „Ššš, neplakej" zašeptal a konejšivě mě začal hladit po zádech. „Pojď, půjdeme. Všichni tě hledali" odtáhl se a chytl mě za ruku. Přikývla jsem a společně jsme vyšli z toho tmavého a depresivního lesa.

Čauko♡
zase a znovu nudná kapitola😑. Vůbec s ní nejsem spokojená, ale co se dá dělat...
Pokud to vydržíte tak za asi dvě kapitoly by se mělo něco stát. Tak doufám no...

Doufám že se líbila a nebyla moc nudná...

Tak se mějte papa♡